Velká Masarykova cesta: Návštěva Svaté země, která se zapsala zlatým písmem do historie židovského státu
Není to tak dávno, co se intenzivně diskutovalo o přesunu české ambasády do Jeruzaléma. Dlouhé roky jsem jako student a později jako diplomat pobýval v Izraeli a jen tušil, že jsme už kdysi dávno, dokonce před vznikem Státu Izrael, v Jeruzalémě konzulát měli. Začal jsem pátrat po jeho adrese či datu otevření. Jenže dlouhé roky se mi nedařilo nic podstatného zjistit. Až jsem v archívu ministerstva zahraničních věcí nalezl poklad. Ve staré, zaprášené a notně omšelé krabici jsem objevil nejen adresu československého konzulátu v Jeruzalémě, ale i fotky budovy zvenku i zevnitř.
Z dosud nepublikovaných dokumentů a fotografií vyplývá, že československý konzulát v Jeruzalémě fungoval ve čtvrti Talbija již od 1. ledna 1926 (tedy 22 let před založením Státu Izrael) a budova generálního konzulátu Československé republiky v Jeruzalémě užívaná od roku 1935 patřila a dodnes patří k těm nejhezčím v celém městě. Místní ji nazývají vila Šarkasi a nachází se v ulici pramatky Ráchel (Rachel Imenu 20). Byla postavena Ibrahimem Eff. Hakim Šarkasim, jehož údajný čerkeský původ dal vile jméno. Vila byla postavena na počátku třicátých let 20. století jako dům s vnitřním dvorem. Před budovou je schodiště vedoucí na balkón do prvního patra, který je zdoben oblouky stejně jako balkón ve druhém patře. Před domem je velká okrasná zahrada.
Od roku 1935 až do druhé světové války sloužila budova jako konzulát Československa. Po válce za nezávislost v roce 1948 byla převedena na správce a pronajata velvyslanectví Pobřeží slonoviny, jež budovu opustilo v roce 1980 kvůli přijetí zákona o Jeruzalémě jako hlavním městě Izraele. V letech 1980 až 1997 sloužil dům jako Hartmanův institut a od roku 1997 je zde Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, jehož čeští spolupracovníci až dosud o této historii nevěděli. Kdyby bylo právě sem v budoucnu situováno novodobé české diplomatické zastoupení, kruh by se symbolicky uzavřel.
K založení konzulátu v Jeruzalémě došlo jen rok před málo známou cestou prezidenta Tomáše G. Masaryka do Egypta, Palestiny a Řecka. Na jaře roku 1927 přijíždí prezident Masaryk do Svaté země. Je to historicky první návštěva oficiální hlavy státu v tehdejší britské mandátní Palestině. I když Masaryk deklaruje svou cestu jako soukromou a kvůli bezpečnosti ji podniká tajně a pod jiným jménem, místní přední myslitelé, politici i obyčejní lidé jí přikládají ohromný význam. Ze symbolického hlediska se pro ně jedná o vyjádření podpory a jedinečnou událost. Českými historiky byla tato cesta kupodivu skoro zapomenuta, ale v Izraeli na ni nikdy nezapomněli. Pro ně to byla a stále je „nezapomenutelná cesta“. Nadšení tehdejších obyvatel je vidět i na mnohdy dosud nepublikovaných fotografiích, které se podařilo nalézt v archívech a u potomků těch, s nimiž se prezident Tomáš G. Masaryk setkal.
Motivace k dlouhé cestě prezidenta Tomáše G. Masaryka byla několikerého druhu. Masaryk jako věřící, hluboce myslící a vzdělaný člověk chtěl navštívit a na vlastní oči vidět Jeruzalém a Svatou zemi – místa zrodu židovství a jemu blízkého křesťanství. Na své cestě navštívil i Egypt a Řecko – tedy tři kolébky západní civilizace. Dalším důvodem byl ale i jeho celoživotní zájem o židovskou problematiku a jeho trvalé sympatie k sionistickému hnutí.
Cesta po Svaté zemi
Jak víme z dobových zpráv a knih Ernsta Rychnovského a Miloše Pojara, prezident Masaryk přijíždí z Kantary na Suezu se svým doprovodem do Jeruzaléma vlakem ráno 8. dubna 1927 „za proudícího deště“, jenž v Orientu představuje požehnání. Spolu s dcerou Dr. Alicí Masarykovou, markýzou Giulianou Benzoniovou, tajemníkem, vrchními inspektory a dalším doprovodem se ubytovávají ve františkánském hospici Notre-Dame. Přidávají se k nim chargé d’affaires en pied v Egyptě Vladimír Hurban a československý generální konzul v Jeruzalémě Vladimír Fric. Masaryk je po cestě „lehce indisponován“, zůstává na pokoji a prakticky celý den odpočívá. Jen dopoledne přijímá latinského patriarchu Barlassinu.
Jedním z nejzajímavějších průvodců Masaryka se stává pražský rodák, česko–německo–izraelský židovský filozof Hugo Bergmann, zakladatel a ředitel Židovské národní a univerzitní knihovny a první rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Bergmann publikuje v době Masarykova příjezdu obsáhlý článek v deníku Ha’arec, v němž popisuje Masarykův význam pro českou společnost, vědu a politiku. Obšírně se též věnuje kapitole z Masarykova spisu Otázka sociální, věnované židovství. Zdůrazňuje taky Masarykovu roli v Hilsnerově aféře.
Věčný Jeruzalém
Do jeruzalémského Starého Města vstupuje Masaryk Jaffskou bránou, kde ho vítá náměstek britského vysokého komisaře v Palestině Stewart Symes a starosta Jeruzaléma Ragheb bej Našašibi. Masaryk si prohlíží chrám Božího hrobu a pak odchází na Chrámovou horu, kde navštěvuje Skalní dóm a mešitu al-Aksá. Poté je přijat zástupci nejvyšší muslimské rady Kasimem Pašou a muftím Hadž Amínem al-Husajním.
Další den navštěvuje Národní a univerzitní knihovnu v jeruzalémském Novém Městě, kde si prohlíží množství arabských a hebrejských rukopisů a dále lékařské a matematické oddělení. Zajímá se o dopisy židovských socialistů a fotografie Židů, kteří se účastnili různých revolucí. Čte si dopis básníka Heina jeho blízkému příteli Mosesi Moserovi.
Po návštěvě knihovny přijíždí na horu Skopus, kde navštěvuje Hebrejskou univerzitu. Je přivítán kancléřem Dr. Jehudou L. Magnesem, který imigroval ze Spojených států a výrazně se zasloužil o vznik Hebrejské univerzity.
Prohlíží si ústavy – chemický, mikrobiologický a ústav judaistických studií –, jakož i stavbu Wolffsohnovy knihovny – zde se mu otevírá krásný pohled směrem k Mrtvému moři.
Odpoledne patří návštěvě československé židovské komunity v jeruzalémské ortodoxní čtvrti Me’a Še’arim, kde je nadšeně zdraven lidmi na ulicích. Na budově komunity vlaje transparent s českým a hebrejským nápisem ve státních barvách „Vítáme vás“. Přijímá ho vrchní rabín československého původu Josef Chajim Sonnenfeld. V rámci setkání se rabín modlí za Československo a Masarykovi předává text modlitby na pergamenu. Masaryka vítá též 500 žáků školy Talmud – Tóra a ješivy Chaje Olam. Ze židovské ortodoxní čtvrti Masaryk odjíždí do Velké synagógy, kde jej zdraví jeruzalémský vrchní rabín a významný myslitel a kabalista Abrahám Izák Kook.
Mrtvé moře a Jordán
Z jeruzalémských křesťanských památek Masaryk navštěvuje chrám Nanebevstoupení, ruský ortodoxní kostel a klášter Marie Magdalské na Olivové hoře, kde rusky hovoří s abatyší kláštera. Jeho program tím zdaleka nekončí. Pokládá věnec na hřbitově britských vojáků za účasti britského vysokého komisaře Herberta O. Plumera. Po prohlídce Jeruzaléma se Masaryk vydává na cestu přes Betánii k Mrtvému moři a Jordánu, kde nabírá vodu.
Odpoledne jede s doprovodem autem do Betléma. Prohlíží si baziliku Narození Páně v doprovodu františkánského mnicha polského původu profesora Bulika. Též navštěvuje Mléčnou jeskyni a Pastýřské pole. Zpáteční cesta do Jeruzaléma vede kolem Šalomounových rybníků a hrobu pramáti Ráchel, jednoho z nejsvětějších míst judaismu.
Magické spojení Tel Avivu a Prahy
Týž den odpoledne přijíždí Masaryk do Tel Avivu, teprve od roku 1909 na pískových dunách vznikajícího nového moderního velkoměsta – prvního židovského města v novodobých dějinách. Na radnici je přivítán starostou Davidem Blochem, kterého se ptá na sociální problémy, výši nezaměstnanosti, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, výši školného a duchovní život ve městě.
Málokdo ví, že jméno Tel Aviv pochází z hebrejského překladu Nachuma Sokolova (tel – „pahorek vzniklý v důsledku někdejšího lidského osídlení“ jako něco starého a aviv – „jaro“ jako něco nového), jenž tak přeložil název vizionářské knihy Theodora Herzla Altneuland. Herzl přitom ve svých zápiscích uvádí, že inspirací k názvu jeho knihy Altneuland, „Staronová země“, mu byl název Staronové synagógy v Praze.
V Tel Avivu Masaryk pokládá věnec na hrob nedávno zesnulého židovského esejisty a nejvýznamnějšího představitele duchovně-kulturního proudu sionismu Achada ha-Ama. Masaryk si ho vážil a opakovaně citoval: „Achad ha-Am hledá nápravu židovství v obrození duchovním, náboženském, zamítaje prostředky čistě vnější, a dokonce mechanické.“
Československý kibuc
Masaryk se také velmi zajímá o zásady kibucnictví, rozdělení práce, výsledky žní a o náboženský život kibucníků. Přes Afulu přijíždí do kibucu Bejt Alfa, založeného českými a německými členy hnutí Tchelet Lavan a Blau-Weiss. V kibucu jej vítá generální tajemník Základního fondu Leo Herrmann (také on pochází z ČSR). Masaryk si podrobně prohlíží dětské oddělení a vyptává se na školu.
Poté přes Bejt Še’an přijíždí do kibucu Deganja Alef. Jménem Židovského národního fondu ho tu zdraví prezident kibucu Menachem Ušiškin. Masaryk si prohlíží celý kibuc a rozmlouvá s pohlednou básnířkou českého původu Irmou Singerovou, která se jako děvče kamarádila s Franzem Kafkou. Dle pamětníků bylo pro Masaryka setkání s ní nesmírně zajímavé a inspirativní.
Masarykovy ulice i kavárny
O tom, jakou stopu návštěva zanechala v myšlení zdejších lidí, svědčí množství názvů ulic (v každém velkém městě v Izraeli je dnes Masarykova ulice), kibucu Kfar Masaryk, lesů i kaváren. Na počest Masarykových 80. narozenin byl pak slavnostně založen Masarykův les u kibucu Sarid v Galileji. Do konce roku 1930 zde bylo vysázeno 13 000 stromů. Celá akce vznikla z popudu 9. sjezdu československých sionistů a vynesla sbírku 600 000 Kč, jež byly poslány Židovskému národnímu fondu. Při příležitosti 85. narozenin v roce 1935 Masarykovi starosta Dizengoff udělil čestné občanství Tel Avivu.
Také Masarykovy dojmy byly velmi hluboké a pozitivní. Prezident našel ve Svaté zemi víc, než čekal. Jakkoli si zatím nedokázal vůbec představit, že by mohlo někdy dojít k vyhlášení samostatného židovského státu: „Je zajímavé a velkolepé, co se tam podniká Židy, a má to vše vyhlídku na zdar, protože je nejen nadšení, ale asi i dostatek prostředků po ruce. Obtížný problém však spatřuji v tom, že Židé asi sotvakdy nabudou majority v té zemi. Proti číselné převaze Arabů se asi sotvakdy dá co udělat.“
K tomu, co si Masaryk na sklonku dvacátých let nedokázal představit, došlo 14. května 1948, přičemž diplomatické styky mezi Československem a Izraelem byly navázány už 3. července 1948. Československý zastupitelský úřad zahájil svou činnost 18. ledna 1950 a generální konzulát v Jeruzalémě pak formálně fungoval až do 1. dubna 1952. Patnáct let poté, 10. června 1967, byly komunistickou vládou Československa na příkaz Moskvy diplomatické styky na dlouhé roky přerušeny. Obnovil je až 9. února 1990 prezident Václav Havel.
Autor je diplomat a hebraista.
