Filmový horor: Letní hit Slunovrat připomíná sílu žánru, před kterým prostě neutečete

Šimon Šafránek

2. srpna 2019 · 09:20

Psychedelický folkový horor ze severního Švédska o bizarním kultu od nadaného Ariho Astera je osvěžující událostí letní sezóny. A taky důkazem, že to nejzajímavější ve filmu přichází z hororu, jakkoli byl tento žánr vždycky považovaný za outsidra.

Horor přitahuje tím, že nikdy nevíte, co od něj můžete čekat. Je to nezkrotná, punková podívaná. Přeplněná dějovými klišé a expresívními, instinktivními bubáky. Anebo taky ne. Stejně tak totiž může jít o odvážnou produkci plnou skutečných překvapení. Tak jako v případě Midsommar (Slunovrat) od třiatřicetiletého Ariho Astera, který předtím natočil Děsivé dědictví.

Aster ukazuje, že nejzajímavější letní festival neprobíhá pod kalifornskými palmami ani na mořské pláži – ale na obyčejné louce kdesi na švédském severu. Několikadenní slavnost se odehrává jednou za devadesát let a patří k tradicím místního lidu, jehož členové se sjíždějí z celého světa, aby uctili živé, mrtvé i přírodu jako takovou.

Gentlemanský mladík Pelle (Vilhelm Blomgren) například přilétá až ze Spojených států. Bere s sebou partu svých nejlepších kamarádů, někteří se chystají studovat pohanské zvyky, jiní se těší na Švédky. Christian (Jack Reynor) kazí klukům zábavu, když s sebou bere i svoji holku Dani (Florence Pughová). Už by s ní nejradši nebyl, ale protože ji stihlo rodinné neštěstí, neměl srdce posílat ji do ještě hlubších depresí.

Příjezd na švédský sever obstarává jednak výtečná změna prostředí, jednak kameramansky závratně pojatá cesta. Vynervovaná Dani s partou Američanů pak na švédské louce působí jako sloni v porcelánu, nicméně rychle podlehnou snad až příliš širokým úsměvům domorodců a lektvarům z kouzelných hub.

Něco není v pořádku!

Ari Aster se ve Slunovratu inspiroval starším britským hororem Rituál (1973), s nímž sdílí zápletku o podivné pohanské sektě, dává ovšem vzpomenout jak Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana, tak Písně z druhého patra od Roye Anderssona. Mnohem víc jde ale o zářivou, hipsterskou podívanou, v níž obvyklá hororová klišé a lekací pasti nemají místo. Hrůzyplné prvky chytají odstín černé grotesky, což dělá ze Slunovratu nadžánrovou událost. Přes nadstandardní délku 140 minut se nedá říct, že by šlo o nudný film. Čas tu má koneckonců jinou hodnotu, slunce během polárního dne nezapadá.