Batman vs. Joker: Superhrdina a superpadouch. Jejich střet započal před osmdesáti lety
Černé logo ve žlutém oválu, plášť a technické hračičky, pravačka hodná Old Shatterhanda a žádná supervlastnost. Batman je už osmdesát let fascinující ikonou americké postmoderny. Stejně jako věčný anarchista Joker vyzbrojený chemickým arzenálem a oblíbenou herní kartou, která jediná dokáže změnit a vykolejit zdánlivě klidný běh věcí.
Jejich souboj začal v komiksu, prosadili se v kýčovitém televizním seriálu, v několika filmových mutacích. Mračí se a mávají z krabiček dětských stavebnic. Jeden ustaraný, druhý bezstarostný, jeden bez humoru, druhý ďábelsky uchechtaný. Jsou tak odlišní, že v rockové kapele by z nich byli nejlepší parťáci. Kdyby je nepotkal jeden jediný špatný den.
Naposledy teď, ve filmu Joker Todda Phillipse, který vyhrál festival v Benátkách. Joaquin Phoenix pohubl, aby působil přesvědčivě jako smolař Arthur Fleck. Hrozně rád by v dětech vyvolal smích, dočká se ale jenom posměchu. Moc rád by patřil do společnosti, ale čím víc se snaží, tím větší má pech. Smůla a pád. Film, v němž se Phillips nechal inspirovat dramaty jako Taxikář nebo Osvícení, sbírá oslavné recenze, hovoří se už o oscarových nominacích. Ovšem taky se objevují hlasy, že jde o nebezpečný film, jenž nabádá k násilí, a to zejména v současné americké společnosti. Mluví tak ale především ti, kdo ho dosud neviděli – usuzují tak z trailerů a recenzí. Olej do ohně přilil i Joaquin Phoneix, když odešel z rozhovoru poté, co padla otázka právě na nebezpečnost filmu. Režisér Phillips nad kauzou kroutí hlavou. „Popsal jsem to Joaquinovi tak, že se do studiového systému snažíme propašovat skutečný film v převleku za komiksovku. Nebylo to: „Budeme oslavovat tohle chování.“ Doslova to bylo: „Pojďme natočit skutečný film s odpovídajícím rozpočtem a bude mít to zatracené jméno Joker.“
Zlepšovatel světa
V květnu 1939 svět zbrojil na plné obrátky a ve vzduchu bylo kromě omamných květů cítit i válečné šílenství. U gothamského komisaře Gordona se ovšem právě zastavil kamarád, mladistvě vyhlížející fešák v károvaném obleku Bruce Wayne: „Inu, komisaři, událo se k posledku něco vzrušujícího?“ Ko misař potáhne z cigarety: „Ne-e, tedy kromě chlapíka, co mu říkají Batman.“ Vzápětí je zavražděn šéf místní chemičky...
Tak začíná historicky první Batmanovo komiksové dobrodružství, které vyšlo právě v květnu 1939, rok poté, co se objevil Superman. A právě proto, že hrdina v modrém elastanovém kostýmu s červeným pláštěm šel dobře na odbyt, National Comics si vyžádali další podobné figury. Kreslíř Bob Kane naskicoval chlapíka ve škrabošce a s netopýřími křídly na zádech. Pro lepší dojem v akčních scénách je pak nahradil vykrajovaným pláštěm, původní, červeno-černou barevnou kombinaci vystřídala variace šedého obleku s černými doplňky. Pod maskou nejsou vidět oči, jenom tajemné štěrbiny. Batman si pak počíná podobně jako Zorro nebo Červený bedrník, tedy v utajení. Přes den žije život milionářského synka Bruce Wayna.
Batmanova silueta měla v prvním čísle rysy postavičky ze Čtyřlístku, zato dnes jej vnímáme jako největšího komiksového hrdinu. Možná že právě o výtvoru Boba Kanea se bude za sto let učit jako o kulturním symbolu naší doby, o hrdinovi našeho času. Podobně jako minulost nabídla Romea s Julií, Odyssea, Jánošíka nebo Zorra.
„Je to příběh triumfu nad největšími strachy,“ říká Scott Snyder, jeden z batmanovských spisovatelů, o hrdinovi, jenž je v mládí svědkem násilné smrti rodičů a rozhodne se ji pomstít osamocenou bitvou na straně zákona. „Prohru dokázal přetavit ve vítězství,“ pokračuje Snyder s tím, že tohle čtenáře přitahuje na batmanovském osudu nejvíc. Na rozdíl od svých superhrdinských kolegů se Batman nemůže spolehnout na mimozemskou sílu, není Dlouhý, Široký, ani Bystrozraký. Musí si vystačit s vlastním intelektem a s vlastními svaly. „Dělá hodně kliků,“ hodnotí ho lakonicky Christopher Nolan, režisér filmové trilogie Temný rytíř, během setkání s diváky na festivalu v Cannes. „V tomhle smyslu působí lidsky.“ Frank Miller, jenž stál před pětatřiceti lety u zrodu komiksového Temného rytíře, v něm vidí obraz dokonalého mýtu. „Není zajímavý, protože má husté auto. Je prima, že má husté auto. Ale na něm je zajímavé, že zlepšuje svět. Přináší řád do obecně chaotického světa. To je důležité zvlášť pro děti, jež potřebují – byť jen vymyšlenou – postavu, která je uklidní, že svět dává smysl a hrdina může vyhrát.“
A Batman vyhrával. Dokázal se přizpůsobit všem aktuálním trendům a procházet žánry. V padesátých letech ustál nařčení z homosexuálního vztahu mezi Batmanem a jeho pomocníkem Robinem, přežil i zavedení komiksového řádu, kdy se vydavatelé rozhodli, že komiksy nesmějí jít dětem špatným příkladem. Vydával se do vesmíru, podnikal fantastická dobrodružství. V polovině šedesátých let prodělal výraznou vizuální změnu a dočkal se kýčovitého televizního seriálu, v další dekádě se pak začaly líbit spíš temnější a realističtější příběhy, což je trend, který panuje dodnes.
Dvě tváře jedné osobosti
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
