Butch Cassidy a Sundance Kid: Legendární western udělal z Roberta Redforda hvězdu první velikosti

„Co se stalo se starou bankou?“ ptá se Paul Newman, když obhlédne nový interiér finančního domu kdesi na Divokém západě, a vášnivě dodá: „Byla krásná.“ Uniformovaný ochrankář odpoví lakonicky: „Lidi ji pořád vykrádali.“ Newman, jejž vidíme jako siluetu ve dveřích, zklamaně odtuší: „To je jen malá cena za krásu.“

Herec, který tehdy patřil ke hvězdám Hol­lywoodu, tu v několika vteřinách vystihl podstatu své nové postavy – Butche Cassidyho coby jednoho z největších snílků filmového plátna. V koňském sedle pak přemýšlí o bankách v Bolívii či v Austrálii – především tedy nad tím, jak je vyloupit. Butch Cassidy šéfuje gangu zvanému Díra ve zdi. Jeho věrným parťákem je samotářský pistolník Sundance Kid (Robert Redford). Ovšem poté, co dvakrát vyloupí stejný vlak, bankéři na ně poštvou ty nejlepší detektivy široko daleko a Butch se Sundancem musí udělat něco, co se ve westernech do té doby obvykle nedělalo: prchat. Jenže v tomhle filmu je mnohem víc věcí, jež se obvykle nedělaly. Nejspíš proto se stal legendou.

Pomalý film

Když se rok 1969 chýlil ke konci, v amerických kinech už pulsovala krev Nového Hollywoodu – filmů inspirovaných evropskou novou vlnou, které obracely na hlavu zažité principy. Ve snímku Bonnie a Clyde (1967) obecenstvo fandilo mileneckým zločincům, kteří pohrdají kapitalistickými bankami. Hitem byla Bezstarostná jízda (1969) o dvou hipících, kteří si jedou na motorkách užít karneval. Obdivně se mluvilo o mládeži nepřístupném Půlnočním kovbojovi (1969), v němž naivní vesnický kovboj v podání Jona Voighta přijíždí do newyorské džungle, kde se musí živit jako gigolo. Odpočívat se dalo alespoň u muzikálu s Barbrou Streisandovou Hel­lo, Dolly! (1969) anebo u klasického wayneovského westernu Maršál (1969). Vypadalo to však na labutí píseň druhdy slavného žánru, který současně krvavým direktem „vypnul“ Sam Peckinpah v Divoké bandě (1969). Do tohoto světa měli přijít Butch Cassidy a Sundance Kid. „Na papíře to muselo vypadat skvěle,“ začínal svou recenzi tehdy mladý kritik Roger Ebert, „ale bohužel, ten film je pomalý a neuspokojivý.“ Vlivná Pauline Kaelová, jež jinak novátorským snímkům fandila, zase vnímala Cassidyho jako nejapný, prázdný western.

Kouzlo filmového řemesla ale mimo jiné tkví v tom, že si nikdo nemůže být dopředu ničím jistý. „Nejde jen o to, že lidé nevědí, co bude mít úspěch,“ tvrdil scenárista filmu William Goldman: „Faktem je, že ani nevíme, co ve filmu vůbec zafunguje.“ Zatímco první recenze četl Goldman s obavou, za půl roku se už smál. Vyhrál totiž Oscara. Stejně jako kameraman Conrad L. Hall a skladatel Burt Bacharach za nejlepší hudbu a píseň.

Seznam se s budoucností

William Goldman začínal jako spisovatel, romány mu vycházely od konce padesátých let. Do scénářů se pustil v polovině šedesátých let pod vlivem herce Cliffa Robertsona. Na novou profesi hleděl bez růžových brýlí. „Není to umění, je to tesařina,“ tvrdil. Bez nějakých velkých znalostí těžil především z toho, že jako malý hltal filmy v kině na chicagském předměstí. Jeho prvním realizovaným scénářem byla dobrodružná komedie Fraška (1965). Úspěch to nebyl. Gold­man měl ale v šuplíku něco lepšího. Už před několika lety ho totiž zaujal skutečný příběh desperátů Harryho Longabaugha, zvaného Sundance Kid, a Roberta LeRoye Parkera, jemuž přezdívali Butch Cassidy. Butch vyloupil svou první banku v roce 1889, napřesrok si pořídil ranč ve Wyomingu a o pár let později byl zatčen za krádež koní. Odseděl si rok a půl, a když se v roce 1896 dostal na svobodu, dal dohromady gang Divoká banda, kam se brzy dostal i Sundance Kid. Pistolníci měli pak na svědomí dosud nepřekonanou řadu vlakových a bankovních loupeží.