Jeruzalém: Jediné hlavní město, které odmítá svět uznat

Když ke konci roku 2017 americký prezident Donald Trump vyhlásil, že přestěhuje ambasádu USA v Izraeli, strhla se celosvětová diplomatická bouře. Stěhování žádné jiné ambasády v sobě nemá tolik třaskaviny jako právě přesun sídla amerického velvyslance do Jeruzaléma. Svaté město tří hlavních monoteistických náboženství zůstává nejenom jablkem sváru mezi Izraelci a Palestinci, ale zároveň postoj k jeho statusu dlouhodobě štěpí i celé mezinárodní společenství. A to přesto, že si právě nyní připomínáme už 70 let ode dne, kdy Izraelci Jeruzalém prohlásili za své hlavní město.

Dnešní spor má přitom kořeny už v době, kdy se v rámci sionistického hnutí začali do nejprve osmanské a později britské Palestiny masově stěhovat židovští osadníci z celého světa. Mezi světovými válkami se už proto Palestina i její centrum v Jeruzalémě staly svědkem násilných konfliktů mezi Židy a místními Araby. Britové se proto po druhé světové válce rozhodli z Palestiny, kterou spravovali jménem původní Společnosti národů, raději odejít a ponechat správu území na rozhodnutí Organizace spojených národů (OSN).

Samostatný Jeruzalém

Ta byla původně zastáncem toho, aby se celé sporné území dosavadní britské Palestiny rozdělilo mezi nový izraelský a palestinský (arabský) stát. To mohlo být fakticky proveditelné, ale na stole zůstal problém, jak vyřešit budoucnost Jeruzaléma. Město se sice dalo také nějak rozdělit, ale obě strany sporu se samozřejmě nebyly schopny vzdát historického centra, zvaného Staré Město, a zejména „svých“ svatostánků na jeho území. Rozdělení Jeruzaléma proto nebylo realizovatelné způsobem, jejž by přijali jak Židé, tak Arabové.

Z tohoto důvodu převládla v OSN myšlenka, že Jeruzalém dostane zvláštní status, podle něhož z něj a jeho okolí vznikne samostatná jednotka (corpus separatum), která bude pod mezinárodní správou.

V listopadu 1947 schválilo Valné shromáždění OSN rezoluci číslo 181, podle níž mělo být celé dosavadní britské mandátní území rozděleno na samostatný arabský a samostatný židovský stát, přičemž Jeruzalém měl být, podobně jako třeba město Gdaňsk mezi světovými válkami, zmezinárodněn.

V orgánech OSN se proto už připravovala všechna pravidla pro vytvoření jeruzalémského městského státu, v němž by žilo asi 200 tisíc lidí. Území pod mezinárodní správou totiž nemělo zahrnovat jen samotný Jeruzalém, ale i širší okolí (včetně například biblického Betléma), což mělo přispět k tomu, aby v novém útvaru žilo zhruba stejně Arabů a Židů. V čele „mezinárodního“ Jeruzaléma měl napříště stát guvernér a území mělo mít vlastní parlament i vlajku.