Občané Úpice zachránili město před Tatary. Od té doby se jim říká „úpičtí rytíři“
Při vyslovení jména města Úpice se každému může vybavit něco jiného. Je to zhruba šestitisícové město přibližně 15 kilometrů od Trutnova. Znalci české literatury neopomenou připomenout, že v tomto městě prožil své dětství proslulý spisovatel Karel Čapek a jeho sourozenci Josef a Helena, milovníci tajů noční oblohy a astronomie pro změnu doplní, že v Úpici již od roku 1959 funguje hvězdárna.
Jelikož na zdejším náměstí stojí kostel sv. Jakuba (Většího) a jménu Jakub patří v našem kalendáři v letošním roce sobota 25. července, už i přespolní vědí, že o víkendu okolo tohoto data (v letošním roce půjde o termín od 23. do 26. července) se město vyzdobí do hávu tradiční Svatojakubské pouti. Proběhne církevní bohoslužba a náměstí zaplní kolotoče, stánky s dobrotami všeho druhu a vše doplní bohatý kulturní program.
A právě až přespolní nebo i lidé z větší dálky pojedou do Úpice na pouť, zcela jistě si při vjezdu do města nebo na veřejném prostranství všimnou městského znaku: hnědého okleštěného kmenu ve zlatém poli a letopočtu 1241. Místní jim pak řeknou, že to je na památku záchrany města před Tatary, ke které onoho roku došlo a díky čemuž se dodnes Úpickým říká „úpičtí rytíři“. Pojďme si ve stručnosti převyprávět, jak se vše tehdy událo.
Onoho roku 1241, kdy v českých zemích vládl král Václav I., pustošily sousední Slezsko hordy Tatarů z dalekých středoasijských stepí. Statečným Jindřichem ze Šternberka sice byli téhož roku poraženi u Olomouce, ale to jim nevzalo chuť drancovat, zabíjet a ničit. Vrátili se proto zpět do Slezska a zde sbírali síly k novému vpádu do českého království. Jelikož Úpice, stejně jako celý kraj po staletí nazývaný „Královský hvozd“, byla v sousedství Slezska, nemohli si být zdejší obyvatelé jistí ničím. A to se brzy i potvrdilo.
Tatarské hordy vpadly do země právě zde a všude, kam jejich noha vstoupila, přinášely zkázu. Jednoho dne se obyvatelé Úpice dozvěděli, že Tataři už jsou nedaleko od města, vždyť už vyplenili nedalekou ves Sedloňov. Ve městě zavládla panika, lidé ve spěchu pobrali, co mohli, a utíkali do blízkých hustých lesů. Úpičtí měšťané se však rozhodli vzdorovat. Když nemohli silou, tak alespoň lstí. Podél břehů Úpy, která v tu dobu byla velice rozvodněná, vykáceli stromy a postavili z nich padací most přes řeku.
Spoušť a ohně, které po tom v lese vznikly, měly Tatary zvyklé ničit vše kolem zmást. Silní mužové se s provazy v rukou skryli v křoví a čekali na příjezd ničitelů. Najednou se z vrchu, dodnes zvaném Kvíčala, ozval strašlivý lomoz a řev a tatarské hordy se blížily k mostu. Nic netušíce vjely na něj, a když byla na mostě velká část tlupy, skrytí úpičtí měšťané pustili provazy a most se otevřel. Do divokých vln Úpy popadali jezdci i s koňmi a utonuli zde. Zbylá část Tatarů se dala na útěk a kvapem opustila zemi.
Úpičtí se ještě několik let poté báli návratu Tatarů, ti však už nikdy do těchto končin nezavítali. Když se o hrdinství zdejších měšťanů dozvěděl samotný král Václav I., udělil městu zmíněný znak s kmenem ve zlatém poli. Ten hlásá na věčné časy hrdinství místních a ti se dodnes hrdě nazývají „úpičtí rytíři“.
