Nesmíte se tu narodit ani tu zemřít. Špicberky mají celou sbírku bizarních zákonů
Život necelých 700 kilometrů od severního pólu si žádá hodně zvláštní opatření. Na Špicberkách se nesmí rodit děti, takže těhotné ženy musí před porodem odcestovat na pevninu a přívést dítě na svět tam. Může za to politika. Skupina šesti větších a několika malých ostrůvků uprostřed Severního ledového oceánu totiž oficiálně nepatří žádnému státu. A seznam divných zákonů tímhle rozhodně nekončí.
Podle smlouvy z roku 1920 spadají Špicberky pod správu Norského království. Platí tu tedy norské právo, jeho hranice sem ale nesahají. Souostroví je volnou ekonomickou zónou, takže tu nerostné bohatství může těžit kterákoli země. Území však musí zůstat demilitarizované. Usadit se tu ovšem může každý. Přilákalo to ale jenom necelé 3 tisíce lidí – tolik čítá současná populace.
Že by za to mohla nehostinná krajina, které se říká arktická poušť? Ostrovy jsou z 60 % pokryté ledovcem, hornaté a protkané fjordy. Průměrná letní teplota je 5 stupňů Celsia. A s tím souvisí další prazvláštní pravidlo Špicberků: nesmíte tu zemřít.
Přesněji řečeno, umírání se tu řídí specifickými pravidly. Zhruba od roku 1950 je tu zakázáno pohřbívání, protože ostrovy kompletně pokrývá permafrost. Obyvatelé v 50. letech zjistili, že ve věčně ledové půdě se těla vůbec nerozkládají, a začali se obávat virů a bakterií, které by tak mohly přežívat. V 90. letech pak vědci skutečně nalezli virus španělské chřipky z epideme roku 1918 v jednom z dávno pohřbených těl.
Pokud se někdo blíží svému konci, hlavní město mu zajistí dopravu na pevninu. Starší obyvatelé se většinou sami vydávají zpět na kontinent, protože málokdo má kořeny přímo na Špicberkách. Žijí tu hlavně Norové a Rusové, kteří tu pobývají kvůli těžbě, a širší příbuzenstvo mají za oceánem. V případě nehod by ale „zákaz smrti“ místním pěkně zkomplikoval… život? Takže když zažádáte o licenci, dovolí vám kremaci a pohřeb urny.
Mezi těžaři, turisty, vědci a medvědy
Souostroví oficiálně objevil holandský mořeplavec Willem Barents v roce 1596 (i když už předtím ho znali Islanďané a Vikingové). Barentsovo jméno proto nese přilehlé moře i jedno z několika zdejších měst. Název ostrovů – Spitsbergen – pochází právě z holandštiny. A i když jim tak v čestině stále říkáme, s nástupem norského správcovství se Špicberky překřtily právě po norsku na Svalbard. Znamená to něco jako chladný okraj, což je velice přiléhavé. Spitsbergen je oficiálně už jen největší z ostrovů.
Další dvě století po Barentsově objevu sem Nizozemci, Francouzi, Dánové nebo Angličané připlouvali lovit velryby, málokdy tu ale přezimovali. Na prahu 18. století je vystřídali Norové a Rusové. Evropané se začali o několik věčně zmrzlých ostrovů pořádně zajímat až po roce 1900. Tou dobou začaly být populární polární výpravy, při kterých Špicberky sloužily jako výchozí bod. Především se tu ale objevilo uhlí.
První ložiska nalezli Norové následováni Angličany a najednou měli o ostrovy zájem i v Americe, Rusku nebo Švédsku. Těžbu pod vlajkou USA tu odstartoval John Munro Longyear, zakladatel Arktické uhelné společnosti, která tu otevřela několik dolů. Většina už je zavřená, ale některé jsou aktivní dodnes. V jejich sousedství vzniklo hlavní město ostrovů – Longyearbyen.
Noemova archa kotví na severu
Dnes tu žijí 2 tisíce lidí. Uhlí zaměstnává přes polovinu z nich, ale těžařství pomalu upadá, protože dolovat suroviny ze zamrzlé půdy je prostě moc finančně náročné. O vychladlé uhelné horečce nejlépe vypovídá Barentsburg, druhé největší „město,“ kde dnes žije kolem 400 lidí. Doly tu provozuje ruská společnost Arktikugol, proto je Barentsburg zdejší ruskojazyčnou kolonií s vlastní socialistickou minulostí. Turisté sem jezdí načerpat jedinečnou postapokalyptickou náladu, která čiší z vybydlených malých paneláků, na něž hrdě shlíží Leninova socha.
Dnes na Špicberkách vzkvétá spíš turismus a věda, svou výzkumnou stanici tu mají i Češi. Souostroví je totiž domovem několika národních parků střežených tak ostře, že se k některým nemůžete ani přiblížit na víc než 500 metrů. Kromě vědců, cestovatelů nebo studentů (ano, v Longyearbyenu sídlí univerzita) tu ale narazíte spíš na lední medvědy. Na hodně ledních medvědů. Žije jich tu totiž víc než lidí – něco přes 3 tisíce. A to je příčina dalšího obskurního pravidla, za hranice města se tu nesmí bez pušky.
Ledovou krajinu Špicberků od října do poloviny února schovává polární noc. Přestože tu vládnou extrémní podmínky, právě tady lidstvo chrání něco jako „Noemovu archu,“ ovšem jen pro rostliny. Kousek za místním letištěm se v opušteném dolu nachází Špicberské globální úložiště semen se skoro milionem vzorků. Semena se skladují v chladu a neohrožuje je tady tektonická aktivita ani výkyvy srážek, proto jsou arktické ostrovy jejich vhodným domovem. Takže kdyby někdy přišla skutečná apokalypsa horší než socialistický zmar Barentsburgu, klíč pro přežití civilizace spočívá právě tady.
