Jan Budař pro Reflex: Jak jsem potkal Himálaj

Nejdelší pěší výlet, který jsem kdy absolvoval, byla celodenní túra na táboře „Kachlička“. Bylo mi čerstvých čtrnáct a ušli jsme tehdy třicet kilometrů v lesích kolem Náměště nad Oslavou. Na patnáctém kilometru jsem byl přesvědčen, že zemřu. Při životě mě držela snad jen vůně spolužačky Kalašové, již jsem tajně vdechoval, když jsem se schválně držel několik kroků za ní.

Dne 5. 8. 2014 jsem vyrazil se skupinou patnácti lidí na pouť Himálajem k posvátnému jezeru Gosaikunda v Nepálu.

Ještě netuším, že během pěti dnů ujdu víc než sto kilometrů, dostanu hašiš ve výšce 4700 metrů nad mořem a pohlédnu do očí smrti.

Káthmándú — hlavní město Nepálu

Do Nepálu a posléze Tibetu jsem se dostal díky slavné brněnské cestovní kanceláři Livingstone, která se specializuje na zájezdy dobrodružného charakteru.

Levné hotely, lokální jídla, dlouhé a náročné pěší túry (jak jsem se poučil, cestovatelé říkají treky), program nabitý k prasknutí místními zajímavostmi, sprcha buď žádná, nebo ledová, záchody většinou suché a vždy odporné a odpočinek spíše symbolický a rozhodně ve spacáku. Převýšení enormní, tempo přesunů závratné a místa vždy silná a dech beroucí.

Náš zájezd byl ještě exkluzívnější, protože na něj s námi osobně vyrazil i majitel a zakladatel CK Livingstone — slavný cestovatel a horal Rudolf Švaříček.

Den 1.

Ruda, věhlasný a zkušený cestovatel, je kromě toho také autorem pěti knih, výjimečným fotografem a pokořitelem mnoha světových vrcholů. A ode dneška také vedoucím našeho zájezdu. V hotelu v Káthmándú nás právě seznamuje s pětidenní poutí k posvátnému jezeru Gosaikunda, jež nás čeká. Na ulepený stůl rozkládá mapu Himálaje. Cosi tu podivně smrdí, asi ten plastový ubrus, přemýšlím v duchu. Už brzy pochopím, že takhle smrdí celý Nepál. Prý je to podobné jako s Indií. Buď si ten vzduch zamilujete, nebo ne. Vzduchem je míněn smrad. Patřím jednoznačně do druhé skupiny, v Nepálu to příšerně smrdí, pokud tedy nejste v přírodě, která je nádherná. Tam naštěstí už zítra míříme.

„Tady začneme,“ zabodl Ruda prst do mapy a šibalsky se zasmál.

„Ten první den zlehýnka vystoupáme do vesnice Kutumsang. Tím trošku nabereme vejšku, tam budeme tak dva čtyři.“

„Dva čtyři“ je v horalském žargonu dva tisíce čtyři sta metrů nad mořem. Ta čísílka se budou rychle střídat a stále stoupat.

Ruda se podruhé šibalsky zasmál a usrkl si piva Everest.

„Druhý den půjdem tudy, třetí den sem, to je naprostá pecka, pak takhle, tady je to moc pěkný, pak projdem tohle sedýlko, tam budem už čtyři sedum, a pak hezky v pohodě sestoupáme k jezeru Gosaikunda, tam je to nějakých čtyři tři.“

Sotva jsem stíhal sledovat Rudův prst, který přejížděl prakticky celou mapu. Záměrně jsem se nedíval na její měřítko, nechci radši vědět, kolik je to celkem kilometrů. To, že ujdu svůj životní rekord, je mi jasné už teď.

„Tak, partičko, dobře se vyspěte, zítra nás čeká bohatej program,“ zakončil náš vedoucí instruktáž nad mapou, odlepil ji od stolu, sroloval a objednal ještě jeden everest.

Obklopen skupinou sympatických lidí a všeobjímajícím nepálským pachem jsem tiše přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad, abych já, chlapec z divadelní kavárny, vyrazil na vysokohorskou túru.

Horal amatér vs. horal profesionál

Nepálská dodávka nás dovezla kus od Káthmándú k národnímu parku Šivapuri.

Vybaven jako profesionální horal stavím se odhodlaně na trať. Mám i svítilnu-čelovku, tabulku čokolády, náhradní teplé prádlo a pláštěnku na batoh, na tělo a pro jistotu i deštník. Je období monzunových dešťů.

Instrukce od vedoucího Rudy zní: „Jděte si každý svým tempem, hezky v pohodě a asi za tři hodinky budete ve vesničce Čisapani, to je tak na půl cesty, tam si dáme společně polívku.“

Jak později zjistím, časové údaje zkušeného horala se zásadně neshodují s tempem nás turistů-amatérů, jichž, jak se ukáže, je v naší skupině většina, ale zatím Rudově optimistické prognóze rád věřím.

To bude pohodička, říkám si, tak hurá na polívčičku. Mé nepromokavé boty se zaboří do mazlavého nepálského bahýnka, i když těžko odhadnout, zda to nebylo něco jiného, a já poprvé v životě vkročím do Himálaje.

Úvodní stoupání mě překvapí, ale co jsem mohl čekat v nejvyšších horách světa. A to teprve lehounce nabírám výšku, jak říká horal Ruda. Jenže když už ji dýchavičně nabírám třetí hodinu, celá skupina mi dávno zmizela a polívčička je kdesi v nedohlednu, začínám propadat lehké nervozitě. Jdu zcela sám někam, kde jsem v životě nebyl, jdu mnohem déle, než jsem předpokládal, a vůbec nevím, kdy tam dojdu a zda vůbec poznám, že už jsem tam. Navíc jsem si nevzal mapu, protože jsem si naivně myslel, že někdo z naší skupiny bude vždy na dohled. Na křižovatkách je naštěstí většinou nějaká šipka, chválím v duchu prozíravost našeho vedoucího Rudy.

Když proti mně konečně jde člověk, ptám se, jak daleko je to do xxx. Ukáže mi dva prsty, usměje se, asi na znamení, že už je to kousek, a zmizí v pralese.

Stromy, vzduch, vlhko, všechno je trochu jiné, než znám. Na moment zapomínám na stres z neznámého prostředí a užívám si všech vůní, které mi nepálský prales nabízí.

Když po dalších třech hodinách konečně dorazím do vytoužené vesnice, Ruda tam již spokojeně sedí a vesele mi sděluje, že už snědl čtyři polévky, protože dlouho nikdo nešel, tak aby nevychladly. Srkám zeleninový vývar a mé tělo odmítá věřit, že jsem teprve v půlce.

„Už jenom slabý tři hodinky to jsou do Mangengothu. Tam dneska spíme,“ říká vesele Ruda a dodá:

„Dneska je to pohodička, viď.“

Já souhlasně zamručím, nezní to moc přesvědčivě, dojím si svou polívku a vyrazím. Už vím, že mě čeká minimálně pět hodin chůze.

Když konečně večer šťastný a unavený piju nepálské pivo, svěřím se skupině, že ty šipky na zemi byly skvělá věc, bez nich bych byl ztracený.

Cestovatelský kolega Tomáš řekne po chvilce.

„Já jsem teda kreslil jedinou. Tu s tím CZ.“

Ruda mlčí a pak řekne vesele:

„Hlavně že seš tady, draku.“

A objedná ještě dvě piva Everest.

Nabereme výšku

Druhý den mě bolí celé tělo, ale vím, že musím jít.

„Dneska už budem spát ve tři sedum, tak nepodceňujte pitnej režim,“ radí Ruda před další etapou.

Vypiju litr vody a vyrazím.

Když jsem si myslel, že pro mě bude nejtěžší ujít za den patřičný počet kilometrů, ještě jsem netušil, že čím je člověk v horách výš, tím hůř se mu jde. Kvůli řidšímu vzduchu se těžko dýchá. Naivně jsem si myslel, že se to týká jenom těch pánů, co se drápou na osmitisícovky a pak se omrzlí a přidušení šťastně fotí. To, že se budu dusit i já ve třech tisících, mě v životě nenapadlo. Zase jednou mi blesklo hlavou, co tady vůbec dělám. Proč si někde u moře ve výšce pět — rozuměj pět metrů – nepobrukuju píseň „It’s a wonderful world“?!

Krok za krokem stále nabírám výšku. Prales končí, nastupují nízké jehličnany, potkávám krávu, stromy končí, nastupuje kosodřevina, potkávám kozu. Jediné, co nekončí, je kopec. Stále stoupám, snad už šestou hodinu. Panoramata jsou dokonalá, bohužel si je málokdy vychutnávám, zaměstnává mě především popadání dechu.

Začíná pršet, ale spíš by se hodil výraz — chcát. To jsou ty monzunový deště, pomyslím si, když se mi napošesté konečně podaří otevřít velmi levný nepálský deštník. Bude večer, a slibovaný nocleh nikde. Déšť se na noc evidentně těší, stává se nesnesitelným. Konečně rozeznávám v mlze jakési nízké dřevěné stavení.

„Vítej, draku!“ hlaholí na mě Ruda z dálky.

„Kdes byl tak dlouho?“

Nezmůžu se ani na náležitě vtipnou odpověď, takže mu věnuji zdvořilý úsměv, ale je to čirá přetvářka.

Je devět hodin večer a já doufám, že ve vymrzlé místnůstce bez elektřiny brzo usnu.

Poutník

Všechny pouti v sobě mají cosi výjimečného a povznášejícího. I přes ty fyzické a psychické strasti. Hory, a zvláště ty největší — Himálaj – mají navíc takovou sílu, že i já –kavárenský typ – s každým kilometrem v nohou žasnu nad jejich velikostí.

Nepálská rodinka mě skotačivě předbíhá jen tak v žabkách a tričku, jak oby si zrovna vyšla nakoupit. Jako nic přehopsají improvizovaný můstek přes horskou bystřinu. Nenechám se přece zahanbit nějakým staříkem v pantoflích, pomyslím si. Zrychluji krok a skáču na ty tři vlhké klády, jež předstírají, že jsou most. Má nepromokavá bota podkluzuje, noha se noří do ledové vody, tělo vrávorá a ruka se jen tak tak chytá kluzkého kmene.

Stařík se otáčí, ujišťuje se, že jsem v pořádku, a s úsměvem mi říká:

„Slowly!“ A odcupitá za svou rodinou. Zaplavuje mě hluboká frustrace. Mokrá noha studí, naražený loket bolí – a to jsem dneska sotva vyšel!

Míjí mě další Nepálec v žabkách a mile mi přeje příjemnou pouť.

A v tu chvíli, aniž to ten muž tuší, mi díky němu dochází něco zásadního.

Tohle není nějaký školní výlet. Já jsem poutník! Nezáleží na rychlosti, zdatnosti, horské vytrvalosti, jediné, co je důležité, je cesta sama. To, že jsem tady a že jdu. A vše, co mě na mé pouti potká, je pro mě darem, budu-li chtít. Takové jsou odnepaměti všechny pouti světa.

Zaplavuje mě pocit pokory a vděku a najednou mi vše připadá mnohem lehčí.

S jednou botou mokrou, druhou zablácenou šlapu dál po himálajských kamenech, jež se nohou poutníků dotýkají už tisíce let.

Horská nemoc

„Takže, parto, blíží se náš závěrečnej výstup do sedýlka Lauribina, tam budeme čtyry sedum,“ říká pevným hlasem Ruda a ukazuje na mapě.

„Teď jsme nějaký tři dva, takže vejška už je určitě cejtit. Koho bolí hlava?“

Hlásím se jako první a jediný, což mě trochu znervózní.

„Je potřeba si k tomu něco říct,“ Ruda se dramaticky odmlčí.

„Horská nemoc je smrtelná, žádnej lék na to zatím není.“

Polknu na sucho.

„Projevuje se silnou bolestí hlavy, malátností, člověk opuchne, dostane horečku, jediný, co pomáhá, je co nejrychleji se dostat dolů.“

Okamžitě na sobě pozoruji všechny zmíněné symptomy, i bolest hlavy výrazně zmohutněla.

Hrozí mi smrt a evidentně to nemám pod kontrolou!

„Takže nepodceňovat to, hodně pít, a kdyby vám bylo nějak blbě, hlaste mně to,“ končí Ruda svou dramatickou řeč a sbalí mapu.

Pak jen tak mimochodem ještě přidá historku, jak jeho kamarád na horskou nemoc málem zemřel. Byl to prý zkušený horal a sportovec a zachránil ho až vrtulník, který přiletěl na poslední chvíli.

Proč já si o horách něco nepřečetl na internetu, než jsem vyjel! Jsem ztracen. Malátnost a bolest hlavy mi zatemňují mysl a smrtelná panika mě do rána neopouští.

Sedýlko a jezero Gosaikunda

„Takže, partičko, dneska nás čeká nejtěžší úsek naší cesty,“ hlásí Ruda hned časně z rána s pohledem na vysoké štíty hor.

„Asi čtyři až pět hodin do sedla, podle toho, jaký nasadíte tempo, pochopitelně, ale doporučuju si dát spíš pohodičku.“

Rozhodně jsem jiné tempo neplánoval.

„A pak asi hodinka a půl z kopce k jezeru Gosaikunda. Já pudu tentokrát poslední a budu to jistit zezadu.“

Hurá! Po včerejší přednášce o horské nemoci mě tahle informace dost uklidňuje.

„Tak vyrazme, nemá smysl se nějak kumulovat,“ dodá ještě Ruda.

Kumulováním asi myslí naše kolektivní snídání. Několik zdatnějších jedinců ho ihned poslechne a vyrazí do svahu.

Já, s bolestí hlavy a malátný víc než včera, se taky vydávám na cestu. Ve velmi pohodovém, skoro až meditativním tempu.

Ale o nějakém vnitřním klidu nemůže být řeč.

Veškerý porost už zmizel, jsou tu kameny, traviny, občas krásně barevné květy. A výhled nadpozemský. Než dorazí mrak, jenž tu je stejně vysoko jako my.

Po půl hodině mě Ruda křepce předbíhá a šveholí, že je dnes obzvlášť vydařený den. Já mu sípu v odpověď, že zcela jistě ano.

Ruda na ni ale moc nečeká, během pár minut se mi ztrácí z dohledu.

Jistí to zezadu, ví, co dělá. Ruda když něco řekne, tak to platí, je to zkušený horal.

Uklidňuji se v duchu, jenže pak pochopím, že už si nemůžu lhát. Ten, kdo to teď jistí zezadu, jsem já, a já rozhodně nic nejistím.

Usedám na kámen, zcela vyčerpaný, přidušený a teď už i v mlze obalený.

Symptomy horské nemoci se definitivně potvrdily. V hrudi mě pálí, ve spáncích buší, pitný režim nic neřeší, vypil jsem snad už tři litry. Musím se vrátit! řve v panice má těkající mysl, to jediný mě zachrání, musím se dostat co nejrychleji dolů! Ale když si představím, že bych se dva dny zas trmácel zpátky, dojde mi, že je to nesmysl. Musím vylézt nahoru a věřit, že to přežiju.

Za čtyři hodiny se konečně doškrábu do sedla. Ruda s úsměvem popíjí teplý nápoj.

„Vítej, draku! Taks to dokázal!“

Šibalsky se zasměje a dá mi napít čaje. Začíná pršet, vlezeme do velkého stanu, kde se povalují další poutníci. Smějí se a klábosí, jako by se nic nedělo. Chci křičet:

Já žiju! Já ještě žiju!

Ale asi by se mi vysmáli.

Jeden hodně veselý Nepálec mi věnuje cigaretku s hašišem. Schovávám si ji, tu bych už asi nepřežil.

Když ze sedla sestupuji k posvátnému jezeru Gosaikunda, kolem něhož právě dnes oslavují boha Šivu stovky hinduistů i buddhistů, zažívám to, pro co si asi lidé do hor chodí. Mé tělo překonalo všechny své dosavadní limity, má mysl prošla smrtelnou panikou, mé ego se otřáslo v základech a já se vyčerpaný a odevzdaný dívám, jak obrovské bílé mraky pomalu pokrývají stříbrnou hladinu jezera. Ty mraky jsou níž než já. Pomalu se k nim snáším, lehce a ladně jako horský orel, kterého nese sama skála.

Oči smrti

Dva dny nám bude trvat návrat zpět do nížin. První den sestoupíme asi o tisíc výškových metrů. A po pěti dnech nás večer konečně čeká sprcha! Je jedno, že teplá je jen proto, že není ledová.

Čistý, i když malátný a unavený, s hlavou stále bolavou jdu spát.

V noci mě budí podivné chrčení a kašlání.

Ráno, výškou pořád ještě zmámený, vycházím na dvůr a tam na zemi leží muž zabalený do dek. Kolem něho mnoho lidí, někteří ho masírují a zahřívají.

Kolem prochází Ruda jako vždy v mírném poklusu.

„Omdlel, nebo je mrtvý?“ ptám se.

„To je konec. Dával jsem mu masáž srdce asi půl hodiny, ale už bylo pozdě. Našli ho ve sprše asi v šest ráno.“

Stojím tam jak omráčený s kartáčkem v ruce a najednou mi je hloupé začít si jen tak čistit zuby.

Za pár minut přibíhá několik vojáků s kyslíkovou bombou. Lékařka kontroluje zorničky, ale ty už nereagují. Je mrtev, řekne nepálsky a rozumíme tomu všichni.

Uvědomuji si, že jsem toho muže v noci slyšel. Ten podivný chrapot a dušený kašel byly nejspíš jeho.

Je zvláštní, jak jedna sprcha může být kulisou pro tak rozdílné chvíle. Jedno vyčerpané tělo v ní zažilo nevýslovné blaho po stokilometrovém pochodu a pro druhé tělo to byl okamžik, kdy ho navždy opustila duše.

Ať jsou šťastny všechny bytosti, běží mi hlavou při pohledu na všechny, kteří bezmocně přihlížejí jednomu konci. Do očí mi vhrknou slzy.

Ať jsou šťastny všechny bytosti.

Tělo muže přikrývají jeho poslední teplou dekou.

Ať jsou šťastny všechny bytosti.

Nad Himálajem už hřeje slunce a nohy poutníků se vydávají na další cestu s nadějí, že najdou své štěstí.

Ať jsou šťastny všechny bytosti.

Reflex 46 obálka|ArchívO cestě Jana Budaře kolem posvátné hory Kailás v Tibetu se dočtete v aktuálním tištěném Reflexu.