Exkluzivní reportáž: Jak se čínský režim pokusil zničit svaté místo Tibeťanů, ale nepodařilo se mu to

Nebe klenoucí se nad mírem na zemi by sotva mohlo vyhlížet hrozivěji. Je skvrnité, poseté černými pihami.

Nechybějí supi, jsou jich stovky a výhrůžně krouží čím dál níže, s roztaženými drápy jako by s ostatními příslušníky svého druhu bojovali o místo na slunci. Vyhlédli si nahé tělo, které – aby mrchožroutům usnadnili práci – už dva muži porcují kuchyňskými noži.

Wen Jao, má čínská tlumočnice, vyděšeně utekla z dohledu. Zato místní průvodce lama Chogyal vítá tradiční „pohřeb z nebes“ s tajemným úsměvem. Vycítil ve mně nedostatek pochopení, a tak vypočítává přednosti obřadu „Jhator“. Na této louce vplynou smrtelné ostatky lidí zpátky do věčného koloběhu života. Navíc pro nebeské funebráky mluví i ryze praktické důvody: „Podívej,“ praví lama, když se po pětikilometrové jízdě po nezpevněné cestě před námi objeví největší školicí centrum tibetského buddhismu – Larung Gar.

Síla ducha vítězí

Otevře se přede mnou pohled na stavby proslulého institutu obklopené mořem malých chatrčí, bydliště více než 10 000 mnichů, řeholnic i žáků, kteří se zde učí vnímat duchovní esence veškerých buddhistických nauk.

A nad osadou je vidět borový háj. Ke spálení pěti mrtvol týdně, jež zde musejí pohřbít, by dřevo prostě nestačilo. Také pohřbívání do země tu naráží na velké obtíže. „V nadmořské výšce nad 4000 metrů zůstává půda po většinu roku zmrzlá na kámen,“ vysvětluje Chogyal. Těla proto nezbude než přenechat supům.

Zajímalo by mě, co kdysi vedlo zakladatele Jigmeho Phüntshoga k situování jeho „Buddhistického vzdělávacího ústavu Larung pěti klasických věd“ na takovouto samotu, na nejsevernější výspu provincie S’-čchuan, na východ od Tibetské autonomní oblasti?

Leckdo soudí, že se mistr prostě řídil 200 let starým proroctvím, podle něhož muž jménem Jigme v těchto horách „rozjasní učení sútru a tantru“, jejichž příznivci sem budou proudit z „deseti směrů“. A Jigme Phüntshog, syn prostých nomádů, se zdál být pro podobně jedinečné, významné poslání přímo předurčen. Cožpak jej již v dětství osvícení neidentifikovali coby další reinkarnaci mistra ňingmapy, tedy jedné ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu?

Další podnět k založení Larung Garu právě na tomto místě je zaznamenán v análech Čínské lidové republiky: anexe Tibetu v roce 1950. Následovala systematická likvidace tibetského buddhismu. Na kláštery byli povoláni pyrotechnici, knihovny strávily plameny, tisíce mnichů byly odeslány do převýchovných táborů. Teprve Maova smrt vedla k mírnému uvolnění čínské politiky v Tibetu.

Jigme Phüntshog toho beze zbytku využil. V doprovodu hrstky svých žáků se v roce 1980 rozhodl usadit právě v Larungském údolí, aby zde rozbil „gar“, tedy tábor v duchu nomádské tradice. Uvědomoval si, že přenos tibetské buddhistické tradice na následující generace rozhodně není jistotou, samozřejmostí. Proto se jeho žákům mělo dostat úplného buddhistického vzdělání, bez ohledu na příslušnost k daným tradicím.

A rovněž tak bez ohledu na pohlaví. V daném bodě se Jigme odvážil přímo revoluce. V tibetské patriarchální společnosti totiž žena nemá příliš velké slovo. Za okrajový bývá považován také její duchovní rozvoj. V každodenním životě klášterů tak řeholnice často nebývají víc než otrokyněmi velkých mistrů. Zato Larung Gar nabídl ženám vůbec poprvé příležitost dosáhnout titulu khenpo, završujícího většinou tříleté doplňkové studium buddhistické filozofie a logiky. Pro Kiu Suu se díky oné změně otevřela cesta k novému životu. Co si sem přinesla, vyptávám se jí, když ve velkém džberu pere pod širým nebem prádlo. „Kdysi,“ odpoví, jako by to byla věčnost, „jsem pracovala v pekingské umělecké galerii. Za velmi dobrý plat, ale nebyla jsem se svým životem spokojená.“ Přítelkyně jí vyprávěla o Larung Garu. Nejdříve si Kia Sua udělala povšechný obrázek jako turistka, načež se vrátila, „aby zde studovala“. Stalo se před sedmi lety. „Nalezla jsem v sobě mír,“ svěřuje se nyní pětačtyřicetiletá Číňanka, což je důvod, proč zde „zůstat snad navždy“.

Jsou zde i Číňané

Podle jejích odhadů nyní ženy představují asi polovinu osazenstva Larung Garu. Ověření komplikuje absence registrace obyvatelstva. A v jejich identicky červených rouchách, nemluvě o shodně vyholených hlavách, prostě mnicha od řeholnice jen tak nerozeznáte, přestože existuje neviditelná hranice, jež jejich světy v osadě odděluje.

I kdyby ne pro své pohlaví, pak je tu ještě další důvod, aby se Kia Sua počítala k menšině. Pouze deset procent studentů v Larung Garu jsou Číňané. Obdivující se Tibeťanům. Představovala jsem si je úplně jinak, přiznává i naše tlumočnice Wen Jao. Je jí 21 let, žije v jedenáctimiliónovém městě Čcheng-tu, a přece jí nikdy nepřišlo na mysl zajít do tamní tibetské čtvrti. Stále měla na paměti varování své matky: „U nás platí Tibeťané za bandity a barbary.“ O to více pak Wen Jao ohromila realita tábora Larung Gar: „Lidé jsou zde přátelští,“ zašeptá, „a chovají se tak moudře.“

Právě na čínské intelektuály přece jen výrazně liberálnější pomaovské éry působí svébytné náboženství bez boha velmi přitažlivě. A může si monolitní komunistická strana, nárokující si v ideologické oblasti výhradní postavení, vůbec dovolit konkurenci Buddhova kalibru?

Úřady zasahují, ale ne vždy

Odpověď na tuto otázku závisí na cyklických výkyvech čínské vnitřní politiky. Až do začátku 90. let sice Larung Gar nebyl oficiálně povolen, nicméně úřady jeho aktivity dlouhodobě tolerovaly. Tisíce zde vyškolených učitelů se vydalo do klášterních škol ve starých tibetských provinciích. A protože se Jigme Phüntshog na své bud­dhistické univerzitě rozhodl „akreditovat“ další předměty, jako exaktní matematiku, informatiku, architekturu, lékařskou vědu, jógu, literaturu a poezii, nashromáždil na konferencích pořádaných v zahraničí peníze potřebné k expanzi.

Jenže v tom Komunistická strana Číny opět přitáhla opratě. Tibetské organizace se její optikou staly již z principu podezřelé ze „separatistických aktivit“, řízených „klikou kolem dalajlamy“. Jigmemu zcela zakázali výjezdy do zahraničí. Místní straničtí funkcionáři zavedli v Larung Garu kursy ideologické převýchovy. Na příjezdové cestě k ústavu vyrostl check-point, kontrolující všechny osoby cestující dovnitř i ven. Následně Jigmemu zakázali vycestovat dokonce i za hranice provincie.

V roce 1998 byl tlačen k tomu, aby dramaticky snížil počet studentů z 8000 na 150. Nakonec jich obhájil 1400.

V červenci 2000 na místo dorazil početný policejní oddíl, doplněný orgány „vlastenecké převýchovy“, jež na stovky obydlí připevnily nápis „ke stržení“. Buldozery na sebe nenechaly dlouho čekat. „Policisté rozkopli dveře. Křičeli, nepřiznali nám právo zůstat v Larung Garu. Kdybychom neutekli, pohřbili by nás pod sutinami našich domů,“ vzpomíná na dny hrůzy Dorje Kalsang. Ranami osudu během 78 let života zkrušený mnich mezitím vy­učuje v malém klášteře, přilepeném jako orlí hnízdo ke strmému svahu nad vesnicí Ka Lao, den jízdy od Larung Garu.

Ale kde se po letech tolerance vzala taková brutalita? Dorje Kalsang soudí: „Duchovní síla našeho mistra dosáhla velikosti, jež vládě nakonec nahnala strach.“

Proto nechala z tábora Larung Gar vyhnat asi 7000 osob. Nejvíce na to doplatily čínské řeholnice: ve své původní vlasti se totiž všeho vzdaly a v Tibetu žily bez příbuzných, kteří by jim mohli podat pomocnou ruku. Mnohé se pokoušely probít okolními vesnicemi a živit se žebrotou, některé si raději vzaly život.

Nejeden z buddhistických mnichů s opuštěním Larung Garu váhal. Další se již několik málo dní po svém vyhnání vrátili a usadili se v troskách svých svatyní. „Nechtěli nechat mistra v nouzi samotného,“ vysvětluje jejich obětavost Dorje Kalsang. On sám strávil následujících osm let jako poustevník osaměle meditující v jedné z okolních jeskyní a tajně doufal v návrat.

Samotný Jigme Phüntshog, oslabený nemocí, se směl do Larung Garu vrátit až po několika měsících a zůstal pod přísným dohledem. Zemřel 7. ledna 2004 v nemocnici, oficiálně na selhání srdce, šeptanda mluvila o jedu.

Ale přestože věhlas tohoto místa vycházel prakticky jen z aury zakladatele, kursy pokračovaly. Opět sem přicházely tisíce studentů a na pažích si vyhrnuly svá roucha. Jako červené houby začaly ze země vyrážet nové stavby, jako škola pro ženy, dva chrámy, dokonce čajovna a prostý hotel. Počítá se s doplněním o supermarket a malou nemocnici.

Nezničitelné místo

Rozpačitě přešlapujeme u vchodu do školy pro ženy, nechceme rušit výuku. Když tu nás právě přicházející čínská řeholnice vyzve, abychom šli dál. Jemně nás tlačí dovnitř, do místnosti plné – ticha. Na podlaze pokryté zelenými koberci posedává několik desítek studentek ponořených do přednášek nebo věnujících se opisování prastarých textů, jako by se potápěly v oceánu vědění. Pak sem náhle zvenčí dolehne pronikavý hluk.

Vydáme se k jeho zdroji, škole pro muže. Ozývá se z ní řada navzájem se překřikujících hlasů. Jde o dva svářící se tábory. Příslušníci prvního sedí se zkříženýma nohama na kamenné dlažbě před školou. Další stojí před nimi, nadávají jim a divoce hrozí. Občas se pohnou, jako by chtěli sedící udeřit. Ale vypadá to, že se publikum dobře baví.

„Jde o vážný spor?“ ptáme se Chogyala. Lama přikývne. „Ano, koná se každého dne po skončení výuky. Kolem půl šesté, krátce před setměním.“

Chogyal se soucitně podiví naší nevědomosti. Na „rituálu mezi učiteli a žáky“ je patrné, jak se „jedni i druzí pokoušejí vlákat odpůrce do rétorické pasti“. Především jde o to, ukázat žákům jejich nehotovost a nedostatek sebekontroly. „Jde o obdobu zkoušky,“ vysvětluje Chogyal. „Umožňuje účastníkům ventilovat agresivitu a nadbytečnou energii.“ A skutečně, prudká hádka brzy utichá. Muži se smějí, poplácávají se po ramenech a ruku v ruce se odeberou ke školní jídelně.

Takto podivné výjevy patří ke každodennosti Larung Garu. Jednou zase uvidíme nákladní automobil, z něhož řidič na silnici vysype tuny balíčků čaje. Řeholnice i mniši se na ně v mžiku vrhnou. Každý se obslouží, jak se mu zlíbí. Milodar. Jméno dobrodince? Anonymní, zní oficiální odpověď. Ale od úst k ústům letí fáma, že jde o jistého bohatého Číňana z Čcheng-tu. Stejně tiše obíhá jméno obchodníka z Ťin-čchuanu. Jemu má patřit dík i za výstavbu řady nových chat. Jedno je však jisté: Bez podobných mecenášů, mezi nimiž nechybějí ani bohatí Tibeťané, by zde 10 000 lidí nemohlo přežít.

Proč se však čínské úřady smířily se vzkříšením Larung Garu? Nejprve se v Tibetu roku 2008 musely odehrát masové demonstrace, následované krvavými represemi a už běžným obviňováním dalajlamy. Podle názoru západních tibetologů nalezla Čínská lidová republika s buddhisty modus vivendi. „Čínští mocipáni přenášejí na lamy díl zodpovědnosti,“ soudí Robert Barnett z newyorské Columbia University. To znamená, že kaž­dý představený kláštera by se ve vlastním zájmu měl postarat o klid pod vlastní střechou a potlačit sebemenší náznaky politického aktivismu. Pokud se mu to nezdaří, hrozí mu tvrdé sankce, a to včetně uzavření kláštera.

Proto i mniši v Larung Garu vystupují spíše opatrně a skromně. Pohledem měřím prázdné svahy nad táborem a prohodím k Chogyalovi: „Institut by mohl přijmout třikrát více žáků než dnes.“ Mladý lama zavrtí hlavou. „Ne,“ odpoví se svým snad trvalým úsměvem, „už zde není místo.“ Přesto bude Larung Gar dále růst, „nikoli fyzicky, nýbrž duchovně“.

Text je publikován s laskavým svolením časopisu GEO, jehož nové číslo najdete v prodeji.