V Londýně si vás bez fyzického kontaktu vůbec nikdo nevšimne

Touha cestovat je v naší rodině zakořeněná odnepaměti. Já odjel do Anglie po dokončení vysoké školy, v roce 2000. Přes au-pair agenturu jsem si domluvil rodinu, která bydlela ve vesničce Walderslade v hrabství Kent, nedaleko města Rochester.

Jednou z výhod byla tamější dobrá výslovnost angličtiny. Neocenil jsem ji ale hned. Přestože jsem při studiu dělal sportovního instruktora pro nizozemské školní zájezdy a byl na naše poměry jazykově docela zdatný, prvních pár měsíců jsem se hlavně usmíval, přikyvoval a doufal, že se mě nikdo na nic nezeptá. Všichni mluvili tak rychle, že jsem nerozuměl skoro ničemu.

Pivo s limonádou

Pracovat v Anglii jako au-pair není žádný med. Ve Waldersladu takhle brigádničily ještě dvě holky a jeden kluk. Ten v podstatě fungoval jako sluha, kromě péče o čtyři děti dělal (za kapesné čtyřicet liber týdně) také opraváře, myl auto, uklízel… bez ohledu na předepsané penzum pracoval prakticky nepřetržitě. Holky zase měly hlad. V jedné domácnosti stála lednička na zámek a klíč měli jen rodiče. Když nebyli doma, smůla. V druhé rodině měli lednici, kde ležely na horních policích značkové potraviny jen pro rodiče. Levné produkty byly dole a pravidelně se stávalo, že došly ještě před dalším týdenním nákupem. Pak musela au-pairka nakupovat ze svého.

Já měl na rodinu štěstí, byli to normální lidi. Zůstal jsem u nich rok a půl a vedle toho jsem začal pracovat i jako barman v tamější hospodě. Hospody jsou v Anglii centrem všeho dění a nechodí se do nich kvůli dobrému pivu, nýbrž především poklábosit s ostatními. K mému překvapení bylo naprosto běžné, že v té mé strávily sobotní dopoledne či odpoledne celé rodiny. Hosté tak zahrnovali čtyři generace.

Nabídka čepovaných značek byla široká a chutě hostů ještě širší. Když po mně chtěl první host natočit „lager top“, kdy se poslední dva centimetry dotočí limonádou, šel jsem se raději zeptat šéfa, abych něco nezkazil. Vzápětí přišla objednávka na „shandy“ – pivo a sprite půl na půl. Možná i proto je starost anglického personálu o kvalitu piva vpravdě mizivá. Jestliže u nás svědomitý výčepní proplachuje trubky každý den, ve Waldersladu i jinde, kde jsem si přivydělával později, to dělali jednou měsíčně, pokud vůbec.

Z pomocníka boss

Do Londýna jsem odešel na doporučení – prý je tam o pedagogy nouze. Začít jsem musel od píky, jako pomocný učitel. Práci mi zajišťovala agentura, jež mě posílala do škol, kde právě měli okamžitou nouzi, často třeba na jediný den nebo jen pár hodin. V Anglii si na suplování za kolegy nepotrpí, prostě si záskok najmou.

Někdy to bylo tvrdé. V sedm mi zavolali a v devět už jsem musel být na opačné straně města. Ani plat nebyl velký a dál jsem si musel přivydělávat brigádami, často dvěma i třemi současně. V podstatě načerno, protože studentské vízum povoluje jen omezený počet hodin práce. Pak mi však jedna škola pomohla vyřídit pracovní povolení a nastoupil jsem jako normální učitel. Vydržel jsem tam sedm let, do další jsem pak už nastoupil jako speciální pedagog a asistent ředitele, ve třetí jsem povýšil na zástupce a na stejném postu jsem nastoupil i ve čtvrté. Lepší místa už byla za lepší plat, ale honičku jsem měl pořád. Především mi nestačila pedagogická fakulta z domova. Postupně jsem vystudoval další tři vysoké školy. A v práci jsem toho odváděl mnohem víc než angličtí kolegové.

Jednou z příčin úspěchu se staly moje hodiny gramatiky. Školství v Anglii míří od našeho memorování k sympatickému důrazu na schopnost analýzy a kritického myšlení. Na základních školách to ovšem končí v jiném extrému: děti neznají skoro nic. Když se jich třeba v hodině zeměpisu zeptáte na Německo, vědí, že existuje. Kde, nebo alespoň na jakém kontinentu, to už se nedozvíte. Tlak je v podstatě jen na matiku a literaturu. A paradoxně právě tam vězelo největší úskalí. Děti psaly hrozně a tomu odpovídaly i výsledky závěrečných zkoušek, podle nichž se školy hodnotí. Když jsem zjistil stav, věnoval jsem celé hodiny výuce gramatiky. Zlepšení nastalo ohromné.

Svět sám pro sebe

Co říci k Londýnu… Pro člověka, který pochází z menšího českého města jako já, byl neuvěřitelný už před dvanácti lety, kdy jsem se v něm ocitl poprvé. Do té doby jsem si nedovedl představit, že by nějaké město zahrnovalo tak odlišné oblasti, rozdělené často nejen národností obyvatel, ale také jejich náboženstvím nebo barvou pleti.

Za těch dvanáct let se navíc Londýn neskutečně změnil. Zmizely legendární dvoupatrové autobusy, spousta chudých čtvrtí se zrenovovala a jejich obyvatelé odešli do levnějších míst na periférii. Celkově však Londýn zdražil, ještě víc se zalidnil a životní rytmus, uspěchaný už v době mého příchodu, ještě zrychlil. Bez loktů do metra leckdy ani nenastoupíte, víc prostoru snad mají i sardinky. A navázat kontakt stojí nadlidské úsilí, kdy musíte zdolat zeď z výdobytků moderních technologií. Všichni mají sluchátka, tablety, čtečky, dotykové telefony… Když někomu šlápnete na nohu a chcete se omluvit (nebo někoho chcete pustit sednout), jeho pozornost si musíte vybojovat. Bez dalšího fyzického kontaktu si vás vůbec nevšimne.

Kolotoč k nevydržení

Důsledkem tempa, které jen málokdo dovede dlouhodobě ukočírovat, je rychlý koloběh života kolem vás. S nemalým úsilím si vybudujete okruh kamarádů a pak zjistíte, že stejně nevydrží. Většina lidí do města přichází jen na několik let. A ti, kteří v Londýně žijí trvale, si zase (ze stejného důvodu) někoho k tělu jen tak nepustí.

Přesto mi Londýn hodně dal. Člověka tu posuzují podle odvedené práce, a ne podle známostí. Ani na etnický původ se tu nehledí. Při občasných cestách do Česka jsem se poptával i na práci. S tím, kam jsem se dopracoval v Londýně (přestože jsem nikoho neznal a musel začít od píky), se možnosti vůbec nedaly srovnávat.

Asi to nejdůležitější, co mě v Londýně čekalo, bylo zjištění, že člověk musí být tvrdý a prosadit se. Asertivně, ale rázně. Nebát se zeptat, jaký vám dají plat, vyjednat si pracovní podmínky, připomenout své výsledky. Našinec zatížený minulostí, kdy jsme v Česku pořád za něco dostávali za uši, se to bohužel učí těžce a dlouho. Já se na svůj post vypracoval za devět let, ale kdybych se uměl lépe prosadit hned od začátku, podle kolegů bych to zvládl o polovinu dřív.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.10/2015.