Mít pláž jen pro sebe? To jde například v Indonésii

V rámci porozchodové terapie jsem chtěla zažít něco tak autentického a civilizací nedotčeného, co jen dokáže středostavovská matka unést. „Co třeba souostroví Anambas?“ nadhodila kamarádka Majka, která už několik let žije v Indonésii. A bylo to. Na cestu jsme se vypravili ve čtyřech. Majka se svým indonéským přítelem Adekem a já s kamarádem Otou.

Anambaské ostrovy jsou opravdový ráj. Přesně ten kýč tyrkysového moře, zelených ostrovů, bílého písku, střapatých palem a modrého nebe, jejž na křídovém papíře vystavují cestovní kanceláře. Leží v Jihočínském moři mezi Malajsií a Borneem a spadají do indonéské provincie Riau.

Život na moři

Souostroví Anambas se rozprostírá na ploše téměř padesáti tisíc čtverečních kilometrů. Ostrovů je přes dvě stě, ale obydlených je jen dvacet šest. Obyvatel je celkem pět­ačtyřicet tisíc a z toho většina žije na moři. Někteří v domech na dřevěných plovácích, které zapřáhnou za loď a plují, kam je napadne, až na příhodném místě spustí kotvu, jiní na hausbótech a další v domcích na kůlech zatlučených do mořského dna. S pevninou jsou spojené prkennými lávkami, jež mají různou konstrukci, šířku i pevnost, ale vždycky se do nich vkládá dost důvěry, že unesou motorku s čtyřčlennou rodinou.

Mezi některými ostrovy lze přeletět, ale obvyklejší je trajekt. Plavba je zážitek sama o sobě, počínaje naloděním. Na molu se obvykle tísní dav, jenž vypadá, že dvojnásobně předčí kapacitu lodi. I když mají všichni cestující jízdenku s místenkou, jakési puzení jim velí drát se do lodi, ještě než je uvázaná a navzdory vystupujícím. Mumraj doplňují prodavači a prodavačky občerstvení, kteří se spolu s pasažéry derou dovnitř i s obrovskými koši naplněnými vším možným, pak zase ven proti hlavnímu proudu, když obsah košů rozprodali, a zas dovnitř…

Sexy teta

Terempa, správní centrum souostroví Anambas, leží na ostrově Siantan. Kromě něj jsme během necelých čtyř týdnů pobytu poznali také ostrovy Jemaja a mrňavý Pulau Ayam (v překladu Kuřecí ostrov, ale o kuře tam nezavadíte).

Obyvatelé všech těchto ostrovů jsou muslimové, ale umírnění. Prý proto, že tam islám nedorazil z Arábie, ale přes Indii. Ženy nechodí zahalené a polovina z nich nemá ani ten šátek na hlavě. Obvyklou obživou je rybolov, případně pěstování ovoce nebo sběr koření, například hřebíčku. Učitelé jsou pod penzí a policisté úplatní. Papíry na motorku se prý vesměs kupují. V nedostatečné obratnosti, jež by adepty odrazovala od řádného složení zkoušek, přitom problém určitě nebude. Řídí i dvanáctileté děti, hned jak dosáhnou na řídítka.

V místech, kde jsme pobývali, většinou bílého turistu ještě nepotkali. Když ovšem přišla řeč na to, odkud jsme, což přišla vždycky, naše odpověď u dospělých obvykle vyvolala jednoznačnou reakci: Czechoslovakia, Czeko, Petr Čech, někdy i Sparta Praha. Děti nám rovnou skákaly do náruče, sahaly na nosy, které máme „hrozně velké“, a vřískaly „bule, bule“ (běloch, cizinec). Brzy jsme se ale pro ně staly tetami (tante). Zatímco Majka byla pro naše malé kamarády „tante Maja“, já byla „tante sexy“, což nezní tak úplně lichotivě. A to jen proto, že jsem se koupala v plavkách – normálních plavkách nijak vyzývavého střihu. Tam je zvykem, že se lidé koupají oblečení. Respektive, oni se moc nekoupají (hodně jich neumí ani plavat), protože se „bojí zvířat“. Vedlejší efekt je pohádkový, i malá pláž stačí k absolutnímu štěstí, když ji máte většinu času celou pro sebe.

Bohaté celebrity

Ocitnout se na místě, kam noha bělocha ještě nevstoupila, má své výhody i nevýhody. A něco záleží na tom, jak si to vyhodnotíte. Třeba že se s vámi neustále chce někdo fotit.

Kromě zážitků, jaké mají běžně jen celebrity (zprvu příjemné, později už ne), se z nás také na čas stali milionáři. Za dvě koruny totiž dostanete tisíc indonéských rupií. Bohužel vám ten balík nevydrží dlouho. Za litrovku balené vody dáte asi deset tisíc, jídlo vyjde přibližně na dvacet až třicet tisíc a noc ve slušnějším penziónku na čtvrt miliónu.

Pokud jde o místní, nemají se tak špatně, jak by se při pohledu na chatrče z prken a vlnitého plechu někdy zdálo. Pohled dovnitř většinou ukáže normálně vybavený interiér. Televize a satelit tam patří k normálnímu vybavení stejně jako mobilní telefon do ruky. Ani hladem zřejmě nikdo netrpí. Každý třetí krámek nabízí jídlo a turisté jeho provozovatele rozhodně neživí.

Elektřinou se na ostrovech šetří. Praxe vypadá tak, že proud jde třeba jen šest hodin denně a ani místní nevědí předem, kdy ta požehnaná doba nastane. A pro koho. Ve vesničkách často jeden dům svítí, další čtyři ne, pak zase několik ano… Někdy nesvítí ani hospoda. Jen mešita svítí vždycky.

Místo listů igelit

Když si ráno jdete na trhu koupit snídani, výběr máte úžasný: banánová bábovka, koblihy na milión způsobů, smažené taštičky plněné zeleninou, rybou plněné rýžové koláčky nebo placky, smažené nudle a k tomu zelenina, vejce, kuřecí maso, kari omáčka… Banánové listy, do nichž se dříve všechno balilo, ovšem nahrazují igelitové pytlíky. Do nich vám nalijí i čaj nebo kávu.

S odhozeným banánovým listem se příroda vyrovná snadno, s igelitem hůř. Bohužel se tam s nimi nakládá stejně. Lidé jsou vždy vzorně vymydlení, chodí v čistém oblečení, zouvají se před vstupem do domu, do mešity, a dokonce i do obchodu. Pořádkumilovní však moc nejsou a k tomu, co mají za domem, se neznají.

Na ostrově Jemaja nás v hotýlku Wisma Juliani poctila návštěvou dvanáctiletá holčička a po dojedení křupek se napřáhla, že sáček hodí z balkónu do moře. Když jsme ji s Majkou zarazily, tvářila se nechápavě. Sehrály jsme ochotnickou scénku, jak ta kareta, která každý den připlouvá k pobřeží pro zbytky jídla, ten pytlík spolkne. A bude ji bolet břicho, au, au. Holčička tedy hodila pytlík do jednoho z odpadkových košů na chodbě a my byly spokojené, že jsme do čisté duše dítěte zasely semínko ohleduplnosti k životnímu prostředí. Když jsme pak ale večer seděly na pavlači a klábosily, viděly jsme, jak majitelka koše vynesla na molo před hotelem – a všechny vysypala do moře.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 27/2015.