Nebaj, Guatemala: Město nejchudší z nejchudších
„Lidé v Guatemale své životní prostředí nešetří,“ říká Irena Delave (37). „Navzdory uctívání matky země vidíte odpadky všude. Plastové láhve a pytlíky, konzervy a staré pneumatiky najdete u silnic, v polích, na dně řek i potoků. Co se někam nepohodí, to se pro změnu pálí. Člověk nejdřív žasne. Pochopí až později – tváří v tvář tamější extrémní chudobě, nedostatku vzdělání a skutečnosti, že třídit odpad nemá smysl, když si pro něj nikdo nepřijede.“
Guatemala je velmi chudá a člověk si opravdu může vybrat ze široké nabídky dobrovolnických pobytů. Já si o nich přečetla v Lonely Planet a svůj první, v roce 2007, jsem si zorganizovala až na místě. Bylo to levnější, než si zajišťovat výuku jazyka, bydlení a dobrovolničení předem přes agenturu.
Poslední tři roky jezdím do provincie Quiche, vždy na jeden až dva měsíce. Místem mého působení je Nebaj, městečko v horách, kde žije mayský kmen Ixil. Dovážím odtamtud ručně tkané šály a sukně, náušnice a ještě pár dalších věcí. Prodáváme je s manželem na přednáškách, dodáváme je do několika obchodů a provozujeme také e-shop loveforguatemala. Chudé mayské ženy tak mají práci za slušnou odměnu. Zisk navíc umožňuje podporovat vzdělání jejich dětí a zalesňovat okolní území vykácená dřevařskými společnostmi i domácím obyvatelstvem kvůli dřevu na otop.
PUŠKY VŠUDE
Nebaj leží severně od města Sacapulas, ve výšce devatenáct set metrů. Z hlavního města Guatemala (Ciubad de Guatemala) se musí na severozápad a jízda trvá asi pět hodin.
Cestovatele může vystrašit, že všude vidí muže s puškami. Stojí u bank, v obchodech, dohlížejí i na zásobování. Stačí, když přivezou zboží do malého obchodu s limonádami, a už u toho bude stát ozbrojenec. Mně to nevadilo, naopak jsem se díky tomu cítila bezpečně. V minulosti to tam bylo zlé. Během občanské války, která trvala přes tři desetiletí, patřilo to území k nejpostiženějším v celé Guatemale. Během mých návštěv snad nebylo dne, abych od tamějších žen neslyšela nějakou hororovou historku z té doby. Nejčastěji, jak s dětmi přežívaly v lesích a jedly jen kořínky.
ŠKOLA JAKO LUXUS
Z válečných traumat se rodiny v Nebaju nevzpamatovaly dodnes. Spousta žen ovdověla a jejich rodiny žijí ve velké chudobě. Většinou bydlí v jednoduchých příbytcích ze dřeva a plechu, podlahou je matka Země. Místnosti jsou dvě. V jedné se jen spí, ve druhé se přes den také vaří. V nejchudších domácnostech na otevřeném ohni, kde se trochu vzmohli, mají cihlovou pec.
Většina rodin nevlastní žádnou půdu, jen nějaký dvorek, kde chovají pár slepic, v lepším případě prase. Mladíci a starší muži, kteří přežili, dělají za pár drobných na kávových plantážích a zelinářských farmách nebo cestují za prací do větších měst a domů se vracejí na dva tři dny v měsíci.
Z dětí, kterých mívá rodina obvykle pět i víc, mají obvykle šanci na vzdělání jen některé. Státní školy jsou sice zdarma, jenže dítěti se musí koupit uniforma, boty, učebnice… Prioritu mají chlapci, dívky zůstávají doma a pomáhají matkám. Tam, kde rodina potřebuje další pracovní sílu, však chodí místo školy na plantáže i někteří starší chlapci.
JEŽÍŠ A ZLÍ DUCHOVÉ
Mayských kmenů, jako jsou Ixilové, žije v Guatemale celá řada. Tzujil, Quiche… Kdo už se trochu vyzná, snadno je rozliší podle jejich tradičního oblečení. Muži ho moc nenosí, těm zůstaly hlavně tkané opasky, ale ženy často chodí v tom, co si ve své komunitě utkají. Když zůstanu u kmenů v provincii, kde působíme, pro ženy z kmene Quiche je typická tmavě modrá barva a květinové motivy, zatímco u Ixilů v Nebaju a okolí převažuje červená, často ozdobená znaky, které známe z mayského kalendáře. Vdané ženy se pak poznají podle střapců na šálách a pokrývkách hlavy.
Pokud jde o tradiční zvyky a rituály, evropští misionáři je nedokázali potlačit ani za stovky let od příchodu kolonizátorů. Madre Tierra (matka Země) i jednotliví bohové jsou v myslích obyvatel stále přítomní a s křesťanskou věroukou tvoří prapodivnou směsici. Vejdete třeba do křesťanského kostela a tam leží v rakvi s blikajícími žárovičkami postava černého Ježíše, zatímco v koutě se Mayové zbavují zlých duchů krkáním po loknutí koly.
BŘICHO PLNÉ KOŘALKY
Legendární magickou bytostí je pro Ixily a další mayské kmeny Maximón. V dnešní praxi jde o sochu vytesanou ze dřeva. Tu si vždy na několik měsíců (nebo třeba i rok) bere na starost jedna z rodin a pak zase jiná. Projdete přes dvorek se slepicemi, vejdete do domu a na křesle je usazený Maximón. V puse má zapálenou fajfku nebo cigaretu, před sebou misku na peníze a po boku dva ochránce, kteří mu odklepávají popel. Na noc ho dávají spát, většinou do výklenku ve stropě, ráno ho budí a vše se opakuje.
Kromě peněz a kuřiva se Maximónovi přinášejí také svíčky a alkohol. Ten mohou příchozí koupit i na místě. Často jsou mezi nimi i šamani, aby na žádost věřících provedli obřad a poprosili jejich jménem o konkrétní pomoc.
Když se objeví prosebník s lahvinkou, ochránci Maximóna zakloní a dají mu napít. Alkohol putuje do nádrže v jeho břiše. Když pak přijde čas oslavy na jeho počest, lidé se o obsah Maximónova žaludku rádi podělí.
SRDCE NA DLANI
Do Guatemaly se buď zamilujete, nebo chcete hned odjet. Já oceňuji především pozitiva. Povahu obyvatel na prvním místě. Od rána do večera vás každý s úsměvem zdraví, lidé mají otevřená srdce, stále mě někdo chce pozvat, pohostit, dát nějaký dárek. V kraji, kde má většina lidí sotva na základní jídlo a podvýživa není žádnou výjimkou, to člověka dojímá dvojnásob.
Inspirativní je pro mě i jejich pokora a smířenost se vším, co přijde, přitakání životu, jakkoli těžkému. Nechtějí mít jako my všechno pod kontrolou, nesnaží všechno stihnout a urvat, žijí přítomným okamžikem. Umře dítě? Pohřeb je spíš slavnost, než nějaká srdcervoucí podívaná. Proč si nezazpívat a nezatancovat, vždyť jeho duše se jen vrací domů, život není jen jeden a smrtí nic nekončí.
Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 48/2015.
