PO SVĚTĚ BEZ PENĚZ: Křest ohněm na cestě do srdce italské renesance
První stop přináší ten největší adrenalin. Všechno je nové. Události se na vás hrnou nezměrnou rychlostí a vaše očekávání vůbec neberou v potaz. Člověk si také odnese draze vykoupené zkušenosti a neskutečný pocit zadostiučinění, když dorazí do cíle. Moje první cesta směřovala do Florencie přes Norimberk a Mnichov na jih po italských autostrádách až do srdce Toskánska. Na cestu jsem měl tři dny, pak už jsem měl zaplacené Airbnb. Vzhledem k tomu, že jsem měl podstoupit první zahraniční stop, mě čekalo víc, než jsem si dokázal představit. Pivo za volantem, spaní v parku a dotěrný řidič.
Vystoupil jsem z autobusu kousek za Prahou na zastávce Rudná. Můj úkol bylo dostat se na benzínku ve směru na Plzeň. Bylo horko, na nebi ani mráček a nad hlavou se mi tyčil obrovský batoh, který mi důsledně drtil ramena. Od té doby vím, že na stop se zásadně balí nalehko. Když jsem skákal přes zabahněný příkop a následně lovil batoh z bahna, tak jsem si říkal, že by bylo mnohem snazší, kdybych se na benzínku nechal odvézt někým z rodiny, nebo známým. Což také každému doporučuji.
Na parkovišti stály italské espézetky, a tak jsem se osmělil a jejich řidiče oslovil. Bohužel měli plné auto, takže jsem odešel s prázdnou. Po chvíli čekání na výjezdu z benzínky mi zastavil tirák a v něm seděl rozesmátý Marek. Měl jsem štěstí v neštěstí. Marek mě viděl tahat batoh z příkopu, a tak se nade mnou slitoval. A to jsem se bál, že ve svém autě nikdo nebude chtít špinavý batoh. Marek mi vyprávěl o své práci řidiče tiráku. O tom, jak je večer na parkovištích sám a přes den se naopak schází s ostatními řidiči. Normálně bych se staral o zábavu, ale takhle jsem se jen opřel do sedadla a poslouchal příhody z tiráckého života.
Pomalu jsme dojeli za Plzeň a musel jsem vystoupit. Sice mě lákala myšlenka jet s Markem až k Jadranu, kde byl cíl jeho cesty, ale nejdřív potřeboval v Plzni složit náklad a já nechtěl čekat. Dobře jsem udělal! Zanedlouho mi zastavilo další auto. Tři Ostraváci jeli do Frankfurtu montovat solární panely. Z mého plánu stopovat až do Florencie byly všichni nadšení. Ukázalo se, že řidič Tomáš jede celou několika set kilometrovou cestu z Ostravy do Frankfurtu nonstop. Únava se na něm začala podepisovat, stěžoval si na bolení hlavy, závratě a že nedokáže udržet oči na vozovce. Zastavili jsme na výjezdu z dálnice. Jen ať si oddychne, jen ať je v pořádku, říkal jsem si. Když najednou Tomáš sáhl do kufru pro lahváče a bez okolků ho otevřel. Hlavou mi prolétly snad všechny reklamy, letáky a semináře o škodlivosti alkoholu za volantem. Naštěstí zbylí dva Ostraváci Tomášovi jeho pivo rozmluvili. Nebyl na tom nejlíp, ale nikdo jiný neměl řidičák a jejich zaměstnavatel už na ně čekal. Chtě nechtě se musel zase posadit za volant a pokračovat v jízdě.
Nečekané drama na cestě
S Ostraváky jsem se rozloučil v Norimberku, ale potřeboval jsem se jenom dostat na druhou stranu města. Naštěstí Norimberk není žádná metropole, takže to šlo snadno, ale u výpadovky na Mnichov začalo moje první dlouhé čekání. Němci, kteří jeli na benzínku, sice něco vesele volali, ale nezastavili. Pak mi konečně zastavil malý Turek a ptal se kam jedu. Já odpověděl, že na Mnichov a on pouze přikývl. Něco se mi na tom nezdálo. Běžně i řidič řekne kam jede, aby stopař věděl, jak se věci mají. Po dlouhém čekání bych ale nasedl ke komukoliv. Vyjeli jsme. Turek se mě zeptal na jméno. Řekl jsem, že se jmenuji Vašek. On se jmenoval Abdul. „Kolik ti je let?“ zeptal se. „Dvacet.“ „To jsi mladý,“ řekl Abdul a po chvíli dodal, „Taky jsi moc hezký.“ To bylo hodně špatné. Abdul mi položil ruku na koleno, ale já se po něm okamžitě ohnal a začal jsem na něj řvát ať zastaví. Abdul jen vyvalil oči. Zmateně blábolil něco o tom, že se nic neděje a že je všechno v pořádku, ale začal zastavovat. Vystoupil jsem a rychle si vzal batoh z kufru. Abdul také vystoupil, ptal se, co se děje a nervózně se usmíval. Na nic jsem ale nečekal a odešel jsem. Hlavou se mi honily divoké myšlenky. Dokonce mě napadlo, že bych se vrátil domů, ale tuhle možnost jsem hned zamítl. Jediná cesta pro mě byla dopředu.
I když dopředu znamenalo další čekání na benzínce. Po dvou hodinách se na mě usmálo štěstí. Zastavil mi Rumun na cestě domů a mohl mě vzít až do Mnichova. Bylo to super, ale když jsem si k němu sedal, tak mi vzadu v hlavě znělo: Tak uvidíme, co na mě zkusí tentokrát. Musel jsem to zamluvit. Hlavně aby nebylo ticho. Povídali jsme si o cestování a studiu, takže cesta ubíhala celkem rychle. Do Mnichova jsme se dostali až za tmy. Rozloučili jsme se před nádražím a já se vydal do města hledat hostel, ale všechny byly beznadějně obsazené. Po chvíli váhání jsem se rozhodl přespat v parku. Schoval jsem batoh do skříňky a vzal si jen ty nejdůležitější věci. Jeden park byl hned u nádraží, ale až moc připomínal pražský Sherwood. Místo toho jsem došel do rozlehlého a čistého parku Anglická zahrada.
Ani tam jsem se ale moc dobře nevyspal. Ráno jsem mátožný koukal do mapy, ale nebylo jasné, kde je benzínka nebo odpočívadlo. Na dalších stopech se mi lépe osvědčily mapy v mobilu. Rozhodl jsem se dojet k výpadovce a jít podél ní až k dalšímu odpočívadlu. V nesnesitelném horku jsem ušel několik kilometrů a do toho se začala ozývat únava z probdělé noci. Poledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne se pomalu blížilo k večeru. Odpočívadlo nebo benzínka v nedohlednu, na nájezdech jsem čekat nemohl, pokud jsem nechtěl riskovat konflikt s policií. Tlačil mě čas. Nakonec jsem ten den rezignoval na stopování. Vlakem jsem se vrátil do Mnichova a koupil si lístek na autobus do Innsbrucku. Vymstilo se mi, že jsem se nechal zavézt do centra velkého města. V autobuse jsem se aspoň uklidňoval, že se dostanu alespoň o kousek cesty dál. Do Innsbrucku jsem dojel pozdě v noci. Naštěstí jsem věděl, že v horách nad Innsbruckem je benzínka. Koupil jsem si dvě plechovky piva a vydal se nahoru do temných kopců. Pomalu jsem stoupal nad světla Innsbrucku. Po ztemnělé horské silnici jsem se dostal do horského sedla, odkud už to bylo k benzínce kousek. Ustlal jsem si na terase informačního centra.
Poslední den
Ráno jsem otevřel oči a první, co jsem uviděl, byly vysoké hory všude kolem. Na rozjímání jsem ale měl jenom chvíli, protože mě čekal poslední den cesty. Rychle jsem se sbalil a přesunul se na benzínku. Netrvalo dlouho a zastavilo mi první auto. BMW, které patřilo Hermanovi Rossimu. Před Bolzanem jsme zastavili na benzínce a udělali první věc, kterou je potřeba provést po příjezdu do Itálie. Dali si kafe. Rozloučili jsme se a já čekal na další auto. Zastavil mi malý hatchback, který řídil bezmála světoběžník. Američan Steve pracoval v Londýně a jel na svatbu svého kolegy do Itálie k jezeru Garda. Za několik desítek kilometrů se ale naše cesty rozdělily.
Byla doba oběda a už jsem se podstatně přiblížil ke svému cíli, ale věděl jsem, že jsou přede mnou dvě velká města, Modena a Bologna, kde budu muset pokaždé změnit dálnici. Relativně krátká trasa se mohla rozdělit na několik stopů a čekání. Dojedl jsem a stoupnul si k výjezdu z benzínky. Minuty se vlekly a Italové dávali najevo svou neochotu zastavit. Konečně to někdo udělal. Rychle jsem vzal batoh a běžel k autu. Mladý pár Italů řekl, že mě vezme k Bologni. V autě začalo představování a vzájemné poznávání. Ukázalo se, že jedou až do Florencie. Musel jsem se smát. Oni z toho byly trochu zmatení a ujišťovali mě, že si klidně můžu vystoupit v Bologni, ale já jim se smíchem vysvětloval, že to nebude potřeba. Hodnější lidi jsem na stopu nepotkal. Koupili mi druhý oběd v motorestu, který jsem skoro nedokázal sníst, a ještě mě pak zavezli přímo k domu, kde jsem měl bydlet.
Do Florencie jsem přijel včas. Ještě jsem stihl večerní procházku a poprvé jsem uviděl neskutečný florentský dóm, který vytyčil cestu italské renesanci. Když jsem se díval na tu nádheru, zamyslel jsem se nad tím, co jsem prožil. Na začátku cesty bych nikdy neřekl, co všechno mě může potkat, jaké překážky budu muset překonat, ale zvládl jsem to. Stál jsem v srdci Toskánska a měl jsem pocit, že dokážu cokoliv.
