Čtyři roky bez alkoholu a drog byly barevnější než ty předtím, říká zpěvák Son Mieux, překvapení Colours
Sevdaliza nebude?! V pátek zavinil globální výpadek IT systémů na letištích změnu programu a íránsko-holandská umělkyně do Dolních Vítkovic ten den nedorazila. Nečekaně ji v hlavním programu, od osmé večerní před Lennym Kravitzem, nahradili její krajani z Nizozemska, kteří měli původně hrát o dvě a půl hodiny dřív. Sedmičlenná kapela Son Mieux hraje taneční pop s disco prvky a s jejím zpěvákem, skladatelem a otcem zakladatelem Camielem Meiresonnem, který z pódia vzýval Ostravu a roztančil dav, jsme nad zázvorovým čajem mluvili především o Camielových někdejších závislostech a optimismu, opiu lidstva.
Možná jste je viděli a slyšeli počátkem roku v Brně nebo v pražském klubu Bike Jesus, možná prostě jen znáte nejoptimistější postcovidovou píseň vůbec, Multicolour. Nizozemští kamarádi Son Mieux znějí jako sedmdesátková banda s kvantem osobních historek. Jejich druhé album, dva a půl roku staré Hořčičné semínko, The Mustard Seed, získalo cenu Edison (nizozemská Grammy) za nejlepší album a nasbíralo přes 16 milionů streamů. Son Mieux tvoří Camiel Meiresonne, Maud Akkermans, Quinten Meiresonne, Olivier Lucas, Justin Schellekens, Timo Prins a Niels de Maa, doma vyprodávají obrovské koncerty a singl Multicolor se osm týdnů držel na prvním místě žebříčku nejhranějších skladeb. Ostravským koncertem Son Mieux odstartovali turné po východní Evropě. Festivalová publika je milují, protože jsou roztančení, veselí a úžasně pozitivní: "Naše kapela je taková rodinná záležitost."
Camieli, pokud se nepletu, francouzský výraz Son Mieux znamená To nejlepší z něj. Jste nyní v nejlepším, nebo to nejlepší uplynulo v roce 2022 po vydání globálního hitu Multicolor, který si lidi nechávají zahrát na oslavách a svatbách?
Kdy jsme zažili vrchol? Pořád na tom pracujeme.
Během srpna budete hrát na festivalech v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku. Co vás tak bere na východní Evropě?
Vlastně jsme tu začali hrát teprve před rokem; megafestival Sziget loni v září byl první a potom jsme jeli klubové turné Českou republikou a Maďarskem. Čím víc na východ v Evropě jedete, tím jsou lidé uvolněnější, svobodnější. Měli jsme teď v únoru koncertík i v Brně, hráli jsme tam asi pro padesát lidí. Ale ti, kteří tam byli, tančili jako o život, a znali nás: oblékli si barevné šaty, nasypali třpytky a začali tančit. Mám pocit, že tady jsou k hudbě a umění obecně lidé vnímavější. S námi Holanďany se musí opravdu pracovat, aby se publiku chtělo tancovat, aby necítilo stud, kapela si fakt mákne.
Son Mieux jste založil jako sólový projekt v roce 2015. Hraje s vámi i váš nejmladší bratr Quinten, donedávna s vámi hrával starší bratr Wrister. Chayenne, bývalá členka, je už deset let vaše švagrová... Jaké to je hrát s rodinnými příslušníky?
A tady naše houslistka a vokalistka Maud chodí s naším bubeníkem! Ano, oba moji bratři byli v kapele, ale nakonec se ukázalo, abych to řekl eufemicky, že s Wristerem se každý z nás směje jiným fórkům. Wrister nám jako fotograf a grafik do teď dělá všechny vizuály i obaly desek a pořád píšu písničky s Quintenem. Naše kapela je taková rodinná záležitost.
Od vydání vašeho velmi povedeného a oceňovaného alba The Mustard Seed uplynuly tři roky. Letos chystáte nové album. Už jste dokončili psaní písní a začali ho skutečně nahrávat? Kdy ho můžeme očekávat?
Na jaře jsme nahráli čtyři písně. Šli jsme do studia v březnu nebo dubnu; poprvé jsme vlastně nahrávali jako klasická kapela. První desku jsme natáčeli hlavně na laptopu v Německu během našeho ročního koncertního turné, spatřila světlo světa těsně před covidem. Ty písně se pak vyvíjely na pódiu; připadalo mi, že jsme tu desku skutečně dokončili až během turné. Chtěli jsme najít způsob, jak tu energii a zvuk dostat na desku; naším plánem bylo nahrát v roce 2020 živé album, které šlo do kvůli covidu háje. Takže jsme největší část The Mustard Seed nahráli u mě v obýváku. Třetí desku, její skladby, píšeme a nahráváme v přestávkách mezi koncerty. To hlavní přijde na podzim, kdy budeme opět delší dobu ve studiu. Stihneme ho ještě před Vánocemi a zatím to vypadá, že uděláme trochu rockovější desku než ty předchozí.
Vyvinuli jste určitou vintage atmosféru, disco feeling. Trvalo hledání tohoto specifického zvuku dlouho?
Devět let! Začínali jsme v mnohem nižším počtu, s akustickými kytarami; každý člen kapely, který se objevil, tomu něco dodal. Zvuk se jaksi rozšířil a zmohutněl. S druhým albem a také po úspěchu Multicolor a následujících singlů přišel bod, kdy jsme cítili, že takhle chceme znít.
Když jste s hudbou začínal, dost jste pil a občas bral drogy, měl jste kvůli tomu příšerné propady nálad. Pak jste se všemi těmi látkami rázem přestal. Jak dlouho jste střízlivý a jak to změnilo váš život a hudbu?
Už jsou to čtyři roky a změnilo to všechno, abstinence neskutečně zvýšila kvalitu mého života. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodl být už jen střízlivý, jsme se s kapelou konečně na všechno plně soustředili a najednou vyletěli nahoru, začali být opravdu známí. Jsem teď mnohem šťastnější člověk, kreativnější než kdykoli předtím. O pití a pár dalších věcí jsem se opravdu bál přijít, protože jsem na ně byl zvyklý po velkou část svého života. Ale nic, čeho jsem se ve věci střízlivosti bál, se nestalo. A taky jsem mnohem lepší parťák pro kolegy z kapely. Už tolik nepaříme, naše práce je strukturovanější, jsme zodpovědnější. A příčetnější. Velká část The Mustard Seed je o procesu odvykání a střízlivění.
Jak moc ten stav, vaši rovnováhu a odhodlanost, ohrožuje festivalová atmosféra a hraní v klubech, kde jsou pití a drogy dostupné? Není to pro vás pokušení?
Šel jsem do toho jako do velkého procesu expoziční terapie (psychoterapeutický postup, při kterém pacienta terapeut postupně vystavuje situacím, ze kterých má daný člověk obavy; součást behaviorální léčby úzkostných poruch; pozn. aut.). Takže první věc, kterou jsem řekl kapele, je, že nechci, aby se ke mně chovali jinak, případně aby sami přestávali pít, kouřit a tak dále. A byla to opravdu dobrá volba. Myslím, že bych se v dokonale sterilním prostředí bez jakýchkoli hrozeb a lákadel trochu bál. A stále se rád bavím, občas ještě vidím východ slunce a pak jdu teprv po párty spát. Ale už jedu jen z vlastní energie, ne z půjčené nebo koupené, a to je mnohem příjemnější. Teď už si pamatuju každej večírek.
Váš zatím největší hit, hymna optimistů Multicolor, vznikl a vyšel během covidu. Jeho popularitě hodně pomohlo, že týden poté padl lockdown a text té písně tu atmosféru naprosto věštecky naplňuje, lidi ji začali zpívat na veřejnosti a minimálně nizozemská rádia ji hrála od rána do večera... Jak na ten úspěch vzpomínáte?
Bylo to fakt velkolepý, totální náhoda, kdo to mohl tušit... Z toho pocitu jsme tu písničku napsali: Chceme se zase dostat ven! Chceme být s lidmi! Chceme se zase vidět! Celé to léto, s každým dalším koncertem, rostla naše popularita. Ovšem Multicolor by lidi nezasáhl tak silně, kdybychom předtím nevydali album, které vypráví zase jinej příběh... Naše muzika myslím od té doby mnohem víc vyjadřuje bratrství. Nebo sesterství. Souručenství, sounáležitost. To je důležitá součást našeho poselství i naší show. Všichni v tom tančícím davu se musejí cítit vítáni a zcela bezpečně, nestydět se za to, kým jsou, a nestydět se tančit tak, jak chtějí, nebo reagovat na daný okamžik tak, jak chtějí. Vnímejte emoce, které cítíte. Multicolor je oslavou života, oslavou člověka, kterým jste nebo kterým díky vlastní vůli budete.
