Coloursový reflexář Milana Tesaře: Vladivojna La Chia aneb Maminky na podium patří!
Do soutěže, které z kapel se svou „tajnou noční“ produkcí podaří zbourat stan Reflexu, výrazně promluvila Vladivojna La Chia. Rozhodně snesla důkaz, že metalová písnička, byť hraná akusticky, dokáže udělat pěkný bordel. „Její“ podvečer se nesl plně v duchu charakteristiky Jana Hřebjka: „Vladivojnu kdekdo omylem považuje za démona, a ona je přitom anděl.“
Ještě před koncertem ovšem dívka tisíce tváří – ten večer si nechala říkal Vladibella – podstoupila zpověď na diskusní scéně.
Přiznám se, že jako redaktor Reflexu jsem tváří v tvář zaplněnému hledišti ucítil zvláštní hrdost, neboť jsem v roce 2004 uvěřil v raný talent a udělal s holkou, jež se skupinou Banana podstupovala do krve zběsilá vystoupení, nosila červenou paruku, hrála na ozvučený patník ze silnice a zpívala nesrozumitelnou vladivojštinou, rozsáhlý rozhovor. A přestože jí bylo jedenadvacet a nikdo ji neznal, dali jsme ji na obálku časopisu jako gesto síly: tady máte něco, o čem byste měli vědět.
Přiznám se, že od té doby jsem se zvýšenou citlivostí sledoval Vladivojninu kariéru, abych se ujistil, že jsme ji tenkrát nepřecenili.
Na začátku rozhovoru jsme se vrátili k neklidné době její puberty. Když jsem z ní mámil, kdo pěvecký soubor, kde zpívala ve svých dvanácti letech, pojmenoval Vagínka Studenka, ozval se z publika přidušený, avšak nepřehlédnutelný smích a Vladivojna přítomným divákům představila svou maminku. Sympatická dáma nakazila dceru světem hudby možná už tehdy, když ji jako výrazně nezletilou brala na koncerty punkových a undergroundových kapel, a hlavně jí v genech zjevně předala eruptivnost, energii a neklid.
Klára (tak se tehdy ještě jmenovala) dokázala bláznivými nápady často šokovat vedení výtvarné školy, kterou v Ostravě studovala. Vyhlášený je průšvih, když nepozdravila ředitele, neboť v rámci osobního happeningu stála několik dnů před vchodem do své Alma mater převlečena za sloup. „Sloupy přece nezdraví,“ vzpomínala Vladivojna i po těch letech nechápavě. Jindy profesory překvapila tím, že kreslila na erotickém veletrhu, kde se tak styděla, že během skicování nedokázala ani zvednout hlavu. Přesto si od ní jednu z kreseb koupil pornoherec chlubící se jedním z nejdelších jazyků v branži.
Poklidné vzpomínání narušil jeden z opozdilců, který vstoupil do stanu zřejmě z jiné planety a zeptal se do pléna, s kým se to tu bavíme. A tak jsem jej zasvětil, že jde o muzikantku, performerku, básnířku a výtvarnici, které se regulérně podařilo z Ostravy dobýt Prahu. Možná na to dostala štempl ve chvíli, kdy si písniček „holky z ulice“ všiml režisér Jan Hřebejk a požádal ji, aby zkomponovala hudbu k jeho filmu Nevinnost a později k seriálu Až po uši.
Koncert, který následoval po besedě, mě znovu utvrdil, že jsme měli s tou obálkou Reflexu správný odhad. Vladivojna dospěla a vedle křepčícího těla a hlasu, co je schopen diváka ukřižovat, nabídla i svou temnější a civilnější polohu. To když zazpívala zhudebněnou poezii Anny Barkovové. Těch několik písní napsala pro film Osm hlav šílenství, v němž Vladivojnina kolegyně Aneta Langerová ztělesnila sovětskou básnířku, která strávila dvacet dva let v gulagu. Exkurze do světa, kde jsou lidé považováni za zvěř, projela atmosférou festivalové pohody jako blesk a musela zasáhnout i Jiřího Drahoše, který se zjevil ve stanu a zaujal místo hned pod pódiem.
Navzdory strhujícímu finále, zakončenému invazí Vladivojniny maminky na stagi, kde si s dcerou od podlahy zascatovala, stan pořád stojí, takže do něj dnes můžete přijít znovu. A bude to stát za to! Řeknu jenom jména: Polívka, Rottrová, Ambrož a jeho Hudba Praha.
A kdo provede tajný koncert? Vždyť víte, nechte se překvapit.
