Lenka Dusilová o mateřství i o muzikantských blíženkyních: Spolupráci se silnými ženami vyhledávám
Naplánovat jeden ze zlatých hřebů festivalu do nesmyslného popůlnočního času nebyl dobrý nápad: náročné instrumentální výkony, odvážné trojhlasy a jistě i porce improvizace vyžaduje od umělkyň i od publika velké soustředění a plnou pozornost, které se kolem druhé hodiny ranní už kvůli přirozeným člověčím biorytmům nedostává. Přesto na koncert tří fenomenálních muzikantek a zpěvaček, tedy kytaristky Lenky Dusilové, klavíristky Beaty Hlavenkové a violoncellistky Doroty Barové, do Gongu na jednu hodinu noční dorazilo odhadem šest set diváků. O den později v pravé poledne pak první jmenovaná dorazila na debatu do šapitó Reflexu.
Lenka Dusilová, která snad příští rok po pěti letech vydá nové album, vypravovala celou hodinu; třeba o spolupráci tria, jehož členky svou energii dělí mezi několik různých projektů a mimo jiné výchovu malých dětí. V první řadě přímo před Lenkou Dusilovou seděla a zaujatě (aspoň myslím!) poslouchala hvězda předchozího večera Marie Rottrová (nebo její dvojnice). Lenka, věčná hledačka a divoženka, která se co do tvorby i osobnosti od svých porevolučních hudebních začátků v rockovém Sluníčku značně „ztišila“, mluvila o svých hudebních vzorech a ideálech i o spolupráci s dalšími význačnými ženami tuzemské alternativní hudby, s Monikou Načevou a Ivou Bittovou (s projektem Spolu odehrají v poslední třetině listopadu sedm výjimečných koncertů). „Spolupráci se silnými ženami vyhledávám, celoživotně k nim inklinuju,“ přiznala zpěvačka a složila hold zejména Beatě Hlavenkové, která jí podle všeho ukázala nový rozměr tvorby i životního stylu.
Dostaly jsme se i k tomu, jak si „Dusilenka“ musela zejména na počátku kariéry zvykat na šovinistické nebo přezíravé jednání „velkých zvířat“ (nebo přesněji velkých volů?) šoubyznysu, nebo k výjimečnosti slezské oblasti kolem Vendryně a česko-polské dvojdomosti, v níž žijí Lenčiny spoluhráčky Beata a Dorota (nebo básník Bogdan Trojak, s nímž se Lenka a Beata před deseti lety spojily ke spolupráci na výjimečně krásném, bohužel jediném eponymním albu uskupení Eternal Seekers). Po nečekaně otevřeném, intimním povídání o životě muzikantky-mámy následovaly dotazy z publika, mimo jiné i na Lenčino dospívání a její vztah s maminkou, vždy nápomocnou a podporující světicí.
Upřímně doufám, že Lenka přijede za rok s některým ze svých projektů na Colours zase – protože, a teď z vlaku na Prahu už to můžu napsat, pro mě jejich náročné noční představení v konkurenci až příliš rozevláté, nedisciplinované a do sebe zahleděné Joss Stone a afektovaného a nesnesitelně „roztomilého“ diblíka Aurory představuje jednoznačný vrchol letošního ročníku Colours of Ostrava.
