Petr Mach: Stále více lidí je na dávkách, platíme to ve vysokých daních, přitom stát potřebuje léčbu
Stále více lidí, kteří se dříve uživili sami, žádá o státní pomoc. Hlavní sociální dávku, příspěvek na bydlení, bere rekordních 267 370 domácností a její průměrná měsíční výše dosáhla 6 134 korun. Stáváme se zemí pobíračů všelijakých podpor.
Ještě před rokem bralo příspěvek na bydlení „jen“ 177 tisíc domácností a průměrná výše dávky byla 4 132 korun. O deset let dříve, v roce 2012 to bylo 155 tisíc při průměrné výši 2 700 korun měsíčně. Raketově tedy rostou i výdaje ze státního rozpočtu na sociální dávky. O 30 procent jen za posledních 12 měsíců stoupl i počet příjemců přídavků na děti, tedy další dávky odvozené od velikosti příjmů.
Česká republika se stává zemí podpor, přestože státní rozpočet je v nesnázích a rostou dluhy.
Střední třída bere různé dotace na zateplování domů, solární panely a nabíječky aut. Chudí berou sociální dávky a bohatí berou miliardové dotace. Všichni to platíme ve vysokých daních a rostoucím státním dluhu.
Smutné je, že ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a vláda jako celek se rostoucím počtem vyplácených podpor chlubí, místo aby se omlouvali a něco s tím dělali.
Lidé, kteří berou sociální dávky, si ještě nedávno byli schopní zaplatit své bydlení sami. V důsledku všeobecného zdražování a pokulhávání mezd za inflací ale padá stále více lidí do sociální náruče státu. To může být jednak ponižující, ale hlavně je to neefektivní a drahé. Normální by bylo, aby lidé, kteří v plné síle pracují, dokázali svoji rodinu uživit.
Stát jako dojná kráva
Stát lidem stále více z jedné kapsy bere (na daních) a stále více do druhé kapsy strká. Je logické, že cestou se v této přerozdělovací mašinérii mnoho peněz poztrácí. K první ztrátě dochází při výběru daní a ke druhé při rozdělování dávek. Celkově úředníci zabývající se výběrem daní a úředníci zabývající se rozdělováním dávek, stojí ročně asi 20 miliard korun z našich daní.
Nejde ale zdaleka jen o daně, které způsobují, že stále více lidí nevystačí se svojí mzdou.
Přibývá regulací, které normální život zdražují nebo dokonce znemožňují.
Stát lidem postupně zakazuje staré kotle a snad chce zakázat i běžná kamna na dřevo. Ekologické poplatky za převod aut vyřazují z trhu stará auta, což je dobré pro lidi z města, kterým se lépe dýchá, ale chudším lidem na venkově to omezuje svobodu dostat se, kam potřebují. A na obzoru je konec výroby aut se spalovacím motorem, který udělá z auta luxusní statek pro úzkou menšinu bohatých. Všemožné regulace od zákazu žárovek po emisní povolenky, které zdražují uhlí, způsobují, že někteří lidé nyní stojí jako prosebníci s nataženou dlaní ke státnímu rozpočtu.
Přitom je zjevné (a současná vláda se k tomu nemá), že tento stát nepotřebuje jen kosmetické změny státního rozpočtu, ale radikální léčbu. Raketově rostoucí státní zadlužení, nekontrolovaně rostoucí výdaje na sociální dávky, jako rakovina bující dotace na vše možné a také neustále přibývající zákazy a nařízení, které se tváří jako recept na překrásný nový svět, ničící životy jednotlivých lidí, nás postupně požírají. Je potřeba zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu. Hned!
Autor vyučuje ekonomii na VŠFS a VŠE v Praze
