Recenze filmu Zátopek: David Ondříček staví proslulému běžci sice střízlivý, ale pořád pomník
Snímek o slavném českém reprezentantovi působí reprezentativně: stejně jako Emil Zátopek zastupoval Československo na sportovních kláních, může jeho filmový portrét nyní fungovat jako výkladní skříň současné české kinematografie. Byl logickou volbou pro zahájení Mezinárodního festivalu v Karlových Varech, jistě se dočká potlesku na řadě zahraničních přehlídek, nebude překvapením, když pojede bojovat na Oscary.
Film scenáristy a režiséra Davida Ondříčka vlastně nachází ideální středobod mezi diváckou vstřícností a ambicióznějším způsobem vyprávění, mezi „exportní“ přehledností dobového kontextu a přílišnou doslovností, která by tuzemskému publiku překážela, a mezi poctou legendě a střízlivým zhodnocením jedné nejednoznačné osobnosti.
Tvůrci a herci z filmu Zátopek na festivalu v Karlových Varech:
Zátopek běží cestou hudebních biografií jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman, v nichž vyprávění sestává ze série retrospektiv. V srpnu 1968 za Zátopkem do Prahy přijíždí australský vytrvalec Ron Clarke, který si od svého běžeckého idolu slibuje vyproštění z mrtvého bodu kariéry. Český šampión v té době prochází krizí manželskou a snad i osobní, a tak návštěvu pojme jako příležitost k ohlédnutí se za partnerskými peripetiemi s manželkou Danou, za běžeckými začátky a za svými největšími sportovními triumfy.
Ondříčkovi (a dalším scenáristům v čele s Alicí Nellis) se daří najít balanc i mezi těmito dvěma stránkami Zátopkova života – atletickou a vztahovou. Korunu běžeckých scén pochopitelně představuje trojice závodů z olympiády v Helsinkách 1952, kde Zátopek získal zlaté medaile na tratích 5 a 10 km a v maratonu. Zatímco finiš „pětky“ tvůrci (vyzdvihněme kameramana Štěpána Kučeru a střihače Jarosława Kamińského) pojímají jako strhující adrenalinovou podívanou, maraton se jim daří ukázat jako až meditativní sestup do hloubi tělesných i duševních sil.
Filmařsky méně okázalé, ale emočně plnější jsou pak scény vznikajícího vztahu mezi Emilem a jeho pozdější manželkou Danou, rovněž zlatou olympioničkou. Při seznámení skrze „putovní“ puget oba působí roztomile neohrabaně, na moravské svatbě se pod stolem perou s nejistotou a obavami ze společné budoucnosti. Dana je Emilovi rovnocenným spolu- a protihráčem: jako jedna z mála si z něj nesedá na zadek, svou pragmatičností vytváří protiváhu k jeho fanfarónství a „nazdárkovství“.
A právě skrze Danu se v sérii rozhovorů o plánování potomků naplno odhalí Zátopkova konjunkturalistická povaha, tendence vším nějak prokličkovat a s ničím si nezadat. Ta se naplno projeví v politické rovině filmu, kdy Emil jednou podepisuje petici za popravu Milady Horákové a jindy bojuje za kádrově nepohodlného kolegu Jungwirtha.
Frustrovaná Dana a sebestředný Ťopek
Politiku do snímku nešlo nepromítnout, a Ondříček ji jistě akcentoval i kvůli zvýšení zahraniční atraktivity filmu: jak jinak vysvětlit, že snímek, který úzkostlivě dbá na autenticitu do posledního hřebíku v tretrách, posouvá Clarkeovu návštěvu o dva roky, aby se časově shodovala s invazí spřátelených vojsk?
Politika je v Zátopkovi přítomná povrchně – a právě určitá vnějškovost a instantnost je největší slabinou filmu. Atmosféru závodů ředí řeči sportovních komentátorů, maratonovou sekvenci ruší popisný snový výjev. A celý rámec s Clarkem je umělý: Australan nám k proniknutí do Zátopkovy postavy příliš nepomůže, slouží jen jako záminka k odskokům do minulosti. To, že do sportovcova nitra nevidíme, by mohlo být autorským záměrem (když jezdí bavit dělníky a pionýry, dělá ze sebe šaška schválně, z donucení, nebo je to jeho přirozenost?), ale je to spíš matoucí. Václavu Neužilovi v titulní roli věříme jeho vytrénovanou fyziognomii, přátelské vystupování i partnerskou nesolidnost, hlouběji ale nedohlédneme. O třídu komplikovanější je zato Dana ve skvěle uměřeném podání Marthy Issové: její frustrace ze vztahu se sebestředným „Ťopkem“ je místy až palčivá.
Je sympatické, že Zátopek slavného sportovce nestaví na piedestal, pořád ho však pojímá jako sochu – kterou sice vidíme z různých úhlů, ale pod jejíž povrch se nedostaneme.
