Britský herec Michael Caine převzal v Karlových Varech svou „nejtěžší cenu v životě“
Když zavřete oči, tipovali byste ho maximálně na čtyřicátníka – tak mladý hlas má. Britský herec Michael Caine (88), držitel dvou Oscarů a nositel šlechtického titulu Sir, mluví s nadhledem a pointuje každou odpověď. Nemusí přemýšlet, co chce říct, pořád mu to pálí. Taky si může dovolit prezentovat svoje názory bez korekcí a nahlas. Ve Varech uvedl svůj nový film Bestsellery debutující režisérky Liny Roesslerové, ve kterém hraje mrzutého spisovatele.
Co je pro vás víc? Mít Oscary, nebo titul Sir, kterým vás britská královna Alžběta II. v roce 2000 povýšila do šlechtického stavu?
Rozhodně fakt, že jsem byl pasován královnou. To můžete zažít jenom jednou, zatímco Oscary mám dva. Jsem na to pyšný, mám naši královnu hrozně rád. Jak na moje rameno pokládala ten meč, povídá: „Zdá se mi, že to, co děláte, už děláte velmi dlouho, Sire Michaeli!“ To bylo poprvé v životě, kdy mi někdo řekl „Sire“! Hned mě v duchu napadlo, že odpovím otázkou: „Ale to vy taky, ne?“ Jenže jsem si uvědomil, že bych to radši neměl říkat, nebo mi třeba ten šlechtický titul zase vezme… Je to královna!
Pracujete dlouho a hodně, v tom mělo Její Veličenstvo pravdu. Víte přesně, kolik filmů máte ve filmografii?
Natočil jsem přesně 151 filmů. Nikdy jsem nic neodmítl a ze svého seznamu nezapomněl ani na jeden. Chtěl jsem pracovat, pracovat, pracovat! Nebál jsem se, že mi to poničí reputaci, ani jsem si nebyl vědom, že bych snad nějakou měl. První film, který mi otevřel cestu do Spojených států, Alfie, byl nominován na Oscara. Sice jsem Oscara nezískal, ale přesto jsem si řekl, že si nemusím dělat starosti, že nominace taky není špatná. Pak mě nominovali ještě šestkrát, takže jsem sám sebe přesvědčil, že jsem v pohodě. Práce je práce, nedělám mezi ní rozdíly, a to je taky moje jediná rada pro mladé herce: Pokračujte, nečekejte na roli snů, jděte do toho – protože jinak se ztratíte. Když jsem přišel do Hollywoodu, natočil jsem kriminální komedii Gambit se Shirley MacLaineovou, žádné umění – a přitom mi to otevřelo dveře. Většinou když neměli dost peněz na hollywoodskou hvězdu, vzpomněli si na mě. A jednou mi Shirley říká: „Vezmi mě na večeři!“ A já: „Kam bys chtěla?“ Popsala jednu restauraci, která má prý nejlepšího čínského kuchaře. A tam byl připraven stůl pro čtyři a u něho už seděli Cary Grant a princ Philip, vévoda z Edinburghu. Tehdy jsem si říkal: „Miluju Hollywood!“
Žil jste v Los Angeles dekádu a pak se zase vrátil do Londýna. Bylo to z pracovních důvodů, nebo se vám po Anglii stýskalo?
Měli jsme se se ženou v Americe dobře, ale chybělo mi naše počasí. Kalifornie nemá roční období, neustále tam svítí slunce. Navíc já jsem britský zahradník, což je v Kalifornii role obtížná. Říkám třeba jednou svému kalifornskému zahradníkovi: „Rád bych tady zasadil narcisy, co si o tom myslíte?“ A on: „Kdepak, tady nemáte s narcisama šanci! Leda byste ty cibulky šoupnul na šest neděl do ledničky. Jinak to nebude fungovat, je na ně moc vedro!“ Už jsem toho měl dost, vždyť v Anglii třeba slavíme Vánoce opravdu masívně, zatímco na americkém východním pobřeží, tam je pomalu ani nezaznamenáte.
Jsou filmy, které si sám pro sebe preferujete?
Ano. Muž, který chtěl být králem. Právě Alfie… A taky relativně nedávné Mládí italského režiséra Paola Sorrentina. Získal jsem za Mládí nějakou německou cenu, ale v Americe a Británii film proběhl bez povšimnutí.
Dostal jste za Mládí Evropskou filmovou cenou pro nejlepšího herce a také čestnou cenu Evropské filmové akademie za celoživotní dílo, v Karlových Varech tenhle film vyhrál diváckou cenu a promítal se i v české distribuci.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
