Procházka filmovou tvorbou Jana Svěráka, nominovaného na letošní Cenu prezidenta festivalu
Jako poctu Janu Svěrákovi (56) uvidíte letos na festivalu snímek Jízda. Pak tento režisér, scenárista, producent a spisovatel převezme z rukou Jiřího Bartošky CENU PREZIDENTA FESTIVALU ZA UMĚLECKÝ PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII. Tím ale rozhodně nic nekončí: právě dokončuje komedii Betlémské světlo podle povídkových knížek svého otce Zdeňka Svěráka a těsně před začátkem letošního festivalu suverénně odpověděl na dotazník Art detektor, který je v časopise Reflex tradičně určen mladým umělcům.
Vzpomenete si, na čem jste byl poprvé v kině?
Buď to bylo pásmo disneyovek, které hrál ROH Barrandov před Vánocemi pro děti svých zaměstnanců, nebo až Vinnetou, promítaný během léta v narvaném agitačním středisku na sídlišti Spořilov. My předškolní jsme seděli na zemi, školní na židlích a za námi na stole vrčela 16mm promítačka. V jednu chvíli se zasekla a silná žárovka způsobila, že padouchovi naskákaly ošklivé puchýře, za okamžik se celý roztekl a nezůstalo po něm ani po filmu nic než bílé plátno. Nastal jásot, pak zmatek a ryk. Také jsem řval s ostatními, asi z úlevy, že nám závada dala vydechnout od téměř nesnesitelného napětí, a taky z radosti, že jsme „požár“ přežili, a ze strachu, že nás teď vyženou a film nedokoukáme. Ale slepili to a jelo se dál.
Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?
Dostal jsem fůru dobrých rad, poslouchejte: Bez práce nejsou koláče. Zameť si nejdřív před vlastním prahem. Talent je jen desetina úspěchu. Jestli dvě scény dělají totéž, ta kratší je ta správná. Svět není vejce a ty nejsi slepice, abys ho měl vysedět. Poslouchej svou intuici, a když mlčí, řiď se srdcem. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nečiň druhému, co nechceš, aby bylo činěno tobě. Cesta je cíl. Jak se na svět díváš, tak se ti bude jevit… Neodvažuji se říct, která je nejlepší, ani to, že se mi vždy daří se všemi řídit.
Jak byste v pěti větách charakterizoval své rodiče?
Oba rodiče jsou bývalí učitelé češtiny, poznali se na fakultě a dodnes, když mají náladu a dělají spolu legraci, je v jejich chování možné zachytit mihotavé záblesky dávné studentské lásky. Maminka ve školství zůstala, a tak i dnes v důchodu ráda poučuje a vyžaduje pozornost. Tatínek po pár letech učitelování zběhl a stal se textařem, hercem, scenáristou a spisovatelem. On je otevřený, až skoro lidumil a demokrat, maminka ho vyvažuje; je bojavější, a alespoň ve své domácnosti prosazuje autokracii. Měli dvě děti, starší Hanku a mě – a udělali nám hezké dětství.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
