Hana Vagnerová o snímku Hranice lásky a o polyamorii: Kdo dneska co s kým dělal a jaké to bylo. Na férovku!
Hranice lásky, které ve Varech běží v Hlavní soutěži, vyprávějí o polyamorii. Hlavní hrdinové snímku Petr a Hana mají krizi. Po letech se z jejich vztahu vytratila jiskra. Chtějí ji znovu vykřesat tím, že svůj vztah otevřou jiným lidem. Na komplikovaný vznik filmu o komplikovaném vztahu vypráví Reflexu populární herečka a také spoluautorka scénáře Hana Vagnerová (39).
Vrátila jsem se ze své první cesty do Ameriky, kde jsem asi poprvé nahlédla do jiné mentality, než je česká. Tehdy, před nějakými sedmi lety, u nás ještě rozhodně nebylo zvykem, že by herečky zkoušely psát, produkovat, dělat něco jiného než hrát. V Americe jsem poprvé viděla, že to jde.
Vrátila jsem se takhle „naspeedovaná“ – a v jednom podniku na pražské Letné potkala kamaráda, scenáristu a režiséra Tomáše Wińského. Hrála jsem mu dřív v Pokusu, jeho absolventském filmu na FAMU. Byl nešťastný, že na svůj chystaný film nedostal grant. Tak jsem do něj celá pozitivní hučela, že si to nesmí tak brát a že musí vzít život do svých rukou. A on řekl: Tak se mnou napiš scénář.
A já už nemohla couvnout.
Nejsou nám sympatické ty postavy
Během půl roku jsme napsali tři náměty. Zvítězil u nás ten, co se původně jmenoval Obrazy lásky. Představovali jsme si to jak Hurvínek válku: máme bezvadný nápad, tak budeme za půl roku točit. Dneska se úplně stydím, že jsme to vůbec někomu dali přečíst! Nemít tohle nadšení z nevědomosti, možná bychom do toho ani nešli. Motorem byl Tomáš. Když nám třeba někdo řekl, že je v tom námětu dobrá energie, ale že spousta věcí je blbě, já jsem se hroutila, kdežto on se zaradoval, že to tedy předěláme. Uvědomila jsem si, jak je tenhle přístup důležitý, a hlavně správný.
„Je to fajn, máme jen jednu zásadní připomínku.“ Jen jednu? Super, jakou? „Nejsou nám sympatické ty postavy.“ A do háje, to je dost zásadní připomínka. To znamená celé to zase přepsat. Uvědomili jsme si s Tomášem, že jak jsme polyamorii ani jeden nezažili, podvědomě jsme scénář napsali s odsuzujícím podtónem. Už předtím jsme se polyamoristů na jejich vztahy hodně vyptávali, ale teď jsme se museli začít ptát i sami sebe: jak to v sobě máme nastavené my, jak bychom na který moment zareagovali…
Nechtěli jsme černobílý pohled a nechtěli jsme kázat o něčem, o čem nemáme ani ponětí.
Polyamoristé tvrdí, že tradiční páry se v 90 procentech stejně podvádějí, jen si to navzájem neříkají. Kdežto oni jsou natolik vyspělí, že dokážou svým partnerům dovolit svobodu a žít v přijetí toho, co jsou zač, oni i partner. Což zní jako skvělá teorie, ale v praxi to tak jednoduché není. Nás to zajímalo i na obecnější rovině, jestli vůbec můžou být lidé ve vztahu stoprocentně upřímní.
Klišé říká, že muž si „bokovky“ užívá víc než žena, ale v našem příběhu je to naopak. Hana, moje postava, se snažila dělat všechno správně: našla si kluka i práci, mají spolu architektonické studio, teď ale poprvé v životě zažívá nějakou spontaneitu. Jako kdyby poprvé v životě ochutnala drogu – až na to, že si to neodžije v nějakých sedmnácti, ale až po třicítce.
Najednou to bylo celé oficiální
Vzal si nás pod křídla producent Radovan Síbrt ze společnosti By PINK a přihlásil nás na scenáristický workshop Ekran+ do Varšavy. Dostali jsme grant Státního fondu kinematografie na vývoj a absolvovali masterclass ve Vilniusu, která se zabývala set designem a propojovala režiséry, autory a scénografy. Tomáš si se svou partnerkou Terezou Nejedlou založil kvůli natáčení Hranic lásky společnost One Way Ticket Production. Najednou to bylo celé oficiální, do natáčení ale chyběla ještě poměrně dlouhá doba: já jsem měla spoustu jiných projektů a občas pobývala v Americe a Tomáš si mezitím natočil krátký film Jiří pes uprchlík. V mezičase jsme si psali, Radovan k práci na scénáři přizval ještě spisovatelku Petru Hůlovou.
Zásadní zlom přišel asi rok a půl před natáčením, kdy nám jako dramaturg velmi pomohl Olmo Omerzu. Projekt převzal producent Jiří Konečný z Endorfilmu a my jsme s Tomášem ještě přepisovali a vyimprovizovávali dialogy, s čímž nám pomohla dramatička a divadelní režisérka Kaša Jandáčková.
Zítra to roztočíme, Tomáši!
Na konci ledna 2020 jsme si na oslavě narozenin herečky Elišky Křenkové s Tomášem řekli: „Tak to na podzim natočíme! Žijeme jen jednou, to dáme, když nedostaneme grant na natáčení, nějak to slepíme, uděláme to zadarmo, už je to prostě dlouhý. Teď nebo nikdy, nebo ten film bude přechozený jako ten vztah, o kterém vypráví.“
A za měsíc a půl přišel covid. Po letech zápasu s psaním a vývojem jsme Hranice lásky natočili na vrcholu pandemie. Testy nebyly, rušily se nám lokace, herci byli na střídačku pozitivní, já jsem po covidu trpěla nespavostí. A prvních čtrnáct dnů jsme asi nespali vůbec, než jsme konečně dostali ten grant Státního fondu. Začali jsme točit bez něj a nevím, kde bychom ty peníze jinak vzali.
Natáčeli jsme od srpna do začátku prosince 2020. Byla to ostrá cesta.
Wajda byl génius
Petr a Hana přijdou domů a řeknou si, co kdo dneska s kým dělal a jaké to bylo. Na férovku, protože „my si nelžem“. Myslím si, že tohle je v tom filmu extrémnější než nějaká nahota. A zásadní věc je, že oni se při těch zpovědích navzájem nahrávají na mobil. I proto se scénář původně jmenoval Obrazy lásky. Tohle natáčení v maximálním detailu bylo nesmírně náročné, museli jsme s Matyášem Řezníčkem, který hraje Petra, dávat najevo vypjaté emoce, ale zároveň je nechávat bublat pod povrchem a tvářit se, že je všechno v pohodě.
S nápadem s mobily přišel na workshopu ve Varšavě legendární režisér Andrzej Wajda, klasik polské kinematografie. Je to pro ten film zásadní věc a připadá mi fenomenální, že ji vymyslel tehdy dvaadevadesátiletý tvůrce. Wajda byl génius.
Po natáčení a celém tom pandemickém pekle nás přepadla jiná starost – jestli jsme nepřekročili hranici, na které se z intimity stává vulgárnost. Sex je v tom filmu symbolem upřímnosti, za kterou je spousta bolesti, a my jsme se báli, že tenhle přesah zmizí a bude to jen o sexu. Ale po projekcích pro štáb a pozvané se pokaždé rozpoutala mnohahodinová diskuse a o to nám šlo: otevřít v divácích otázky, jak tahle témata vnímají a jak se v nich sami cítí. Tehdy jsme měli konečně pocit, že se nám tam podařilo dostat, co jsme chtěli.
Covide, díky
Když potom náš film koupil francouzský sales agent Loco Films, dovolili jsme si doufat, že Hranice lásky nejsou průšvih. A když jsme se dozvěděli, že jsme vybraní do Hlavní soutěže ve Varech, šli jsme oslavovat – ale zároveň se báli, aby nezazvonil telefon a neřekli nám, že se spletli.
Jako vystudovaná herečka jsem byla zvyklá na to, že mi vždycky někdo říkal, jestli věci dělám dobře, nebo ne. Žila jsem v tom, že mě musí hodnotit někdo jiný, a nikdy jsem úplně nevěřila, že bych mohla mít relevantní nápady. Ve Varšavě nám s Tomášem říkali, že je zázrak, když se dva tvůrci doplňují tak jako my dva; většinou tomu prý brání ego nebo odlišné pohledy na svět. Zatím jsem neobjevila nikoho jiného, s kým bych to takhle měla. A máme s Tomášem další tři náměty, které se nám, doufám, někdy podaří realizovat.
Bez covidu bychom Hranice lásky nenatočili. Dát dohromady herce jako Hynek Čermák, Lenka Krobotová nebo Martin Hofmann je v běžném provozu, kdy hrají v divadle, skoro nemožné. Bez covidu bychom si nemohli dovolit ani některé lokace; takhle byly třeba za poloviční cenu. Bar Cobra na Letné bychom nezaplatili nikdy, ale protože byl zavřený, šlo to. Když jsme v Cobře točili nočku, někdo na nás zavolal policajty, protože po deváté večer se nesmělo vycházet. Přijelo sedm policejních dodávek, vlítli na nás se samopaly a stáli jsme tři hodiny venku na mrazu, zatímco policajti to prohledávali uvnitř, jestli se tam ještě někdo neschovává. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
