On: Kristian v montérkách. V Karlových Varech bude pokřtěna kniha o Oldřichu Novém
Televizní cyklus filmů pro pamětníky tvoří moje vůbec první vzpomínky spojené s kinematografií. Nedělní odpoledne hluboko v 80. letech a poobědová idylka u babičky a dědy v odlehlém koutě východního Slovenska. Jakmile zazněly úvodní táhlé tóny některé z prvorepublikových nebo protektorátních komedií, všichni jsme se postupně usadili před televizi, která trůnila v rohu obýváku na podivném stojanu jak pohádková chaloupka na kuří nožce.
Tohle bylo jiné pokoukání než doma s rodiči – nikdo neprotestoval, že Kristiana nebo Uličnici jsme už přece viděli, nikdo nerušil ani nepřepínal. Dědeček Vasil si málokdy nechal některou z černobílých komedií ujít, i když je asi znal nazpaměť. Vracely ho totiž do mladých let a do Prahy, kde studoval a kde se do biografu chodilo několikrát týdně.
Filmová ctnost je blond
Střih o dvě desítky let později, do dob mých studií na katedře filmových studií Univerzity Karlovy. Jako aspirující filmová historička a kritička jsem musela dohnat všechna kanonická díla z různých koutů světa, pojmout autory s velkým A a podvolit se kinematografii jako umění s velkým U. Na rozpustilé prvorepublikové komedie nezbýval čas ani prostor a líná víkendová odpoledne s Oldřichem, Adinou, Raoulem nebo Lídou dávno zemřela spolu s prarodiči. Navíc jsem si postupně vsugerovala, že tahle pamětnická oáza se pro akademický výzkum nehodí. Ledaže bych k ní zaujala řádně distancované a notně kritické stanovisko.
Pak se mi ale do rukou dostaly odborné knihy, jejichž autoři se k fascinaci hvězdami otevřeně přiznávali. „Když se dívám na Marilyn Monreovou, zapomínám dýchat. Když sleduji Montgomeryho Clifta, vždycky zůstávám v úžasu, jak byl krásný,“ psal britský teoretik Richard Dyer. „Spolu s objevováním francouzské kinematografie 30., 40. a 50. let jsem začala chápat obrovský význam Jeana Gabina, a dokonce jsem se stala jeho fanynkou,“ vyznala se ze svého obdivu k přední galské ikoně historička Ginette Vincendeauová.
A tak i já se stala poučenou obdivovatelkou tuzemských hvězd. Magisterská studia jsem zakončila prací o Jiřině Štěpničkové, v jejímž rámci jsem nepsala jen o jejích hereckých kvalitách a poválečném kariérním zmaru, ale také o zářivých vlasech, které přirozeně dokládaly, že filmová ctnost je blond.
Koho vybrat
Brzy po absolutoriu jsem o doktorátu odmítala byť jen uvažovat, ovšem postupně převážil pocit, že jsem neřekla všechno a že tolik osobností stříbrného plátna by si zasloužilo důsledný, soustředěný a dlouhodobý výzkum. Jenže koho vybrat? S kým strávit další roky života? Mají do takového rozhodování co mluvit osobní sympatie, nebo volba padne čistě racionálně tam, kde leží nejvíc nevytěženého materiálu? Dodnes střežím papír, kam jsem zuřivě psala pro a proti Karlu Hašlerovi jako tvůrci excelujícímu hned v několika odvětvích populární kultury. Nebo Lídě Baarové, která nabízela možnost prozkoumat, jak vlastně vzpomínáme na prvorepublikové a protektorátní hvězdy s pohnutými osudy.
Večerní představa
Ale nakonec vyhrál Oldřich Nový. V jeho prospěch přispěla řada faktorů: od ryze praktických, protože jsem tušila o existenci nezpracovaných materiálů v Národním filmovém archivu (NFA), slibujících poodkrýt hercovo působení v poválečných filmových strukturách, až po ty úsměvné. Shodou okolností jsem v onom inkriminovaném rozhodovacím čase zachytila v televizi reprízu pořadu Banánové rybičky. Halina Pawlowská v něm vyprávěla, jak její otec cestou domů z vinárny pravidelně potkával přízrak – říkal mu čudo –, který se vznášel nad řekou, vyžadoval cigarety a vypadal jako náš prvorepublikový milovník.
Představa, že se mi během večerní kuřácké pauzy zjeví sám Oldřich Nový, já mu připálím egyptku jak v Kristianovi a budeme lehkovážně konverzovat, mě nechtěla pustit. Precedens tu rozhodně byl. V hektických týdnech při dopisování práce o Štěpničkové se mi vracel sen, v němž „česká Madona“ tiše seděla u postele a něžně mě hladila po vlasech.
Jen jsem nikdy nedomyslela, o čem bychom spolu hovořili.
Slovo monologem
Kdybych mohla doufat v pravidelná kuřácká soirée, vzala bych to pěkně z gruntu a systematicky – vyptávala bych se na provoz Nového divadla před válkou a po ní, jak to bylo s nikdy nerealizovaným protektorátním filmem Jenom krok a koho z barrandovských kádrů se po roce 1948 nejvíc bál. A jestlipak Ljubě Hermanové opravdu zakazoval nosit podpatky a vysoko vyčesané vlasy, aby ho náhodou nepřevyšovala o pár centimetrů. A zda Zitu Kabátovou skutečně okřikoval, ať mu v divadle nezpívá jako Libuše.
A kdybychom si k dlouhému dýmu občas dali ještě nějaký ten aperitiv, s odvážně rozvázaným jazykem bych se jednou optala, jestli si vzpomínky na společně strávenou noc Adina Mandlová přibarvila, anebo… Je to celé pravda a nic než pravda.
S mou smůlou by ale Oldřichovo zjevení představovalo jednorázovou akci. V takovém případě bych rezignovala na urputné dotazování, ověřování cizích tvrzení a konfrontaci s archiváliemi a vzala si slovo.
Co slovo, rovnou celý monolog.
S rozechvělým hlasem bych Novému přiznala, že jeho vzdorování nacistickému nátlaku na rozvod s manželkou Alicí i setrvání po jejím boku v těžkých poválečných časech nakonec rozhodly v jeho prospěch. I kdyby budoárové vyprávění Mandlové vrhlo stín na manželskou věrnost prvního milovníka, jeho loajalita vůči životní partnerce zůstala i nadále netknutá. Na startu bádání jsem tušila, že na mě v archívech nevypadnou žádné dokumenty, které by pod uhlazeným zevnějškem prvorepublikového elegána naznačovaly pokřivený charakter. Ješitný byl, asi jako každý herec. Zřejmě trochu škrt, workoholik a pedant. Ale tyhle drobnosti nijak nekazí přetrvávající obraz Oldřicha Nového jako muže citlivého, galantního, obětavého, pracovitého a pevného ve svých zásadách.
Intenzívní dekáda
I když se mi Oldřich na balkóně nikdy nezjevil, přece jen jsem s ním strávila intenzívní dekádu. Jakmile kniha doputovala do tiskárny, ustaly společné dlouhé dny (a někdy i večery), nicméně Kristianovy lekce mě budou provázet pořád.
Plnit si sny, aspoň občas.
Držet si úroveň stůj co stůj.
A srdcebol umět překlopit v lehkovážné divadlo.
Šárka Gmiterková pracuje jako odborná asistentka v Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU v Brně, kde po studiích obhájila disertační práci o osobnosti Oldřicha Nového v letech 1936–1969. Dlouhodobě se zabývá výzkumem současných i historických forem hvězdné slávy, věnuje se také problematice filmového herectví a filmového kostýmu. Spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem i s MFF Karlovy Vary. Publikuje také v zahraničí, například v knize The Routledge Companion to Transmedia Studies (2018, New York) je zastoupena studií The Kardashian Kosmos – Between Family Brand and Individual Storylines. Její knihu ON: Kristian v montérkách vydává nyní Národní filmový archiv: křest se uskuteční v Karlových Varech 6. července po promítání kriminálky s Oldřichem Novým Kde alibi nestačí z roku 1961.
