Vary, den čtvrtý. O Hranicích lásky neobratně vyjednávají svlečení čeští herci
O jednom ze dvou soutěžních českých filmů, Hranicích lásky, se mluví jako o odvážné erotické lovestory, výsledek je ale mnohem usedlejší, než by se zdálo třeba z plakátu, kde se kolem nahé Hany Vagnerové svíjí čtyři nazí muži. Ona a Matyáš Řezníček hrají pár, který se rozhodne otevřít svůj vztah dalším sexuálním partnerům, jenže o tom spolu moc neumí mluvit, což je problém zvlášť ve chvíli, kdy se to jednomu z nich začne líbit výrazně víc. Hranice lásky se po pondělní večerní světové premiéře budou na festivalu promítat ještě třikrát.
Třicátníci Hana a Petr jsou doma celkem šťastní a v práci poměrně úspěšní, začne je ale dráždit představa, že by mohli začít spát i s jinými lidmi podle předem stanovených pravidel. Co tak začne pozváním cizího kluka v baru domů, pokračuje večírkem s podobně naladěnými přáteli a končí zrušenými společnými večeřemi, protože jeden z partnerů má zrovna „jiné záležitosti“. Vzrušení z představy je totiž něco jiného než dokonaný čin.
Režisér Tomasz Wiński, který na filmu pracoval sedm let, chce být intimní a autentický v pohledu na moderní vztahy, které sice vedou serpentinami milionu možností, často u nich ale nejsou žádná svodidla, na něž by se při zaváhání dalo spolehnout.
To je ale tak trochu vlastní i komornímu výsledku, jenž na jednu stranu zkoumá křehké a neobratné vyjednávání mezi Hanou a Petrem, kteří se při svých hovorech o věrnosti, plánech a sexuálních fantaziích točí na telefon, na druhou stranu nemá problém angažovat ty nejznámější české herce často v rušivě žoviálních výstupech, které pracně budované spojenectví mezi diváky a filmem zpřetrhá.
Zdaleka nejlepší je tak Matyáš Řezníček známý spíše z Činohry Národního divadla, jenž jako jediný dokáže dodat své figuře hloubku, díky níž lze trochu přivřít i oči nad tím, že Hranice lásky jsou ve finále až nečekaně přímočará moralita, v níž je jedné z postav doslovně udělena rada ve stylu „možná si neměla otevírat vztah, ale měla ses otevřít jemu“ a kde jinou postavu zachrání dívka, jež je tak bezelstným naplněním figury „manic pixie dream girl,“ že to v roce 2022 vzbuzuje údiv.
Co se potom týče avizovaných odvážných sexuálních scén, rozhodně nečekejte nic ve stylu snímku Love od Gaspara Noého, v němž se také otevíral jeden původně monogamní vztah. Hranice lásky jsou naopak nejpřirozenější v zobrazování nešokující přirozené intimity mezi partnery sdílejícími beze slov jednu koupelnu. To, že lze v Česku natočit „vztahovku“ i takhle je určitě cesta správným směrem, v širším kontextu ale o žádný radikální autorský experiment nejde.
