Políčko po políčku. Oscarový herec Geoffrey Rush miluje Formana a kdysi chtěl být jako Polívka

Při rozhovoru mimo jiné pantomimicky, políčko po políčku, předvedl celou úvodní scénu z Hoří, má panenko, filmu Miloše Formana, jenž ho silně zasáhl a kterou si dodnes pamatuje. Jeho performanci najdete na reflex.cz.

Prý máte moc rád českou novou vlnu…

No jéje! První film, který jsem od Miloše Formana viděl, se jmenoval Černý Petr a mládí v něm bylo výborně odpozorované. Jak se snažili podobat západním vzorům, být jako Beatles… Ale Hoří, má panenko jsem viděl v Cinémathèque, když jsem v Paříži studoval pantomimické a pohybové divadlo. Přišel jsem domů a řekl: „To musíte vidět všichni!“ A odvyprávěl jim políčko po políčku úvodní scénu. Bylo to komické a zároveň ostrá satira o životě v tehdejším Československu, byrokracii a tak dále. Takže: chystá se hasičský bál, mají obrovský transparent a stojí tam chlapík na žebříku. Jiný chlapík stojí dole a žebřík drží. Pak přijde další chlapík a říká tomu dole: „Nemám být někde jinde? Nemusíš držet ten žebřík! Pořád se jen flákáš!“ A tak dále… Chlapík nahoře na žebříku má zapalovač – a tohle je geniální – a opaluje, velice umělecky opaluje okraje transparentu.

Vy jste v tom filmu měl hrát…

Během dalších dvou až tří minut přijde další chlápek, který přiměje toho dole odejít a jít opravdu někam pracovat. Žebřík se zřítí, chlápek padá, a jak padá, chytne se transparentu a celé to začne hořet. Teprve pak se objeví titulek Hoří, má panenko! A to mě dostalo. Dál ty neuvěřitelné scénky na plese, soutěž krásy jako v Americe a jak jedna z těch cen v tombole zmizela… Já z toho filmu byl úplně pryč! Sociální satira, ale zároveň k popukání… No a pak jsem taky viděl Formanův film Taking Off, jeho první americký, a tak dále a tak dále…

Byl jste se tady ve Varech podívat na svoji Záři?

Ne, to ne, film jsem jenom uvedl a dobře si všiml stovek mladých lidí v hledišti. Ale viděl jsem tady jiný skvělý snímek, Korzet (kostýmní drama o Alžbětě Bavorské rakouské režisérky Marie Kreutzerové; pozn. red.), který začínal v 8.30 ráno. Však jsem taky hned říkal Beniciovi: „Jestli mě chceš trumfnout, musíš jít tady na film už v sedm ráno!“ Byl jsem několik let šéfem filmového festivalu v Melbournu a vídal kolem sebe mladé lidi, pro které je velké plátno naprosto fascinující. Můj syn právě dokončil filmovou školu v Londýně, často se s ním o současné kinematografii bavím. Díky němu jsem třeba viděl zajímavý snímek nezávislé americké filmařky Kelly Reichardtové První kráva. Což jsou filmy, které už používají úplně jiný jazyk, než jsme byli zvyklí, a je jasné, že se v průběhu let všechno mění. Ale láska k velkému plátnu? Ta zůstává.