Léto s kovbojem a Danielou Kovářovou: Herečka vyprávěla o svých oblíbených sportech i filmových manželích
Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Obecná škola, Vratné lahve, Kawasakiho růže, Polednice, Prvok, Šampón, Tečka a Karel a Betlémské světlo. Ve všech těchto filmech (a zdaleka nejen v nich) hrála Daniela Kolářová, jedna z největších osobností českého divadelního i filmového světa, nositelka Českého lva za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli v dramatu Kawasakiho růže. Ve čtvrtek osobně uvedla v Městském divadle Karlovy Vary Kulový blesk, v pátek měla besedu KVIFF TALK v KVIFF.TV Parku, dnes během závěrečného večera převezme Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos české kinematografii.
Daniela Kolářová se narodila v Chebu, dětství od čtyř do osmnácti let ale prožila ve Varech, kde také jako devítiletá poprvé stála na divadelních prknech. Právě v Městském divadle Karlovy Vary, kde její maminka pracovala jako účetní. Možná i proto bylo na posledním KVIFF TALKu letošního festivalu tak plno a atmosféra díky místním obyvatelům, kteří se přišli podívat na „svou“ herečku, tak slavnostní.
Nejkrásnější vzpomínka? Ryby pod ledem
Malá Daniela v dětství hodně sportovala, hrála volejbal, fotbal a dokonce i hokej, navíc hrozně ráda bruslila po zamrzlé říčce Teplá. „Byl to neudržovaný led, ale bylo to strašně krásné, protože se dalo dojet skoro až k Březové. Chvílemi, když byl průhledný led, jsem tam viděla plavat ryby. To bylo nádherný. To je moje nejkrásnější vzpomínka z dětství na Karlovy Vary,“ vyprávěla.
Na fakultu tělesné výchovy se Daniela Kolářová nakonec nepřihlásila. Zvítězilo divadlo, podle jejích slov i díky živě fungujícímu karlovarskému středoškolskému souboru KAPSA, zkratka pro KAbaret-Poezie-SAtira. Před filmovou kamerou se pak objevila hned ve 3. ročníku na DAMU, v adaptaci románu Vladimíra Párala Soukromá vichřice, kam ji přivedl režisér Hynek Bočan, dodnes pyšný, že objevil tak velký, a hlavně dlouhodobě udržitelný talent. Tam hráli tehdejší bardi z jejího milovaného Činoherního klubu, Josef Somr a Pavel Landovský. „Ne, netrápili mě, byli úžasní. Lanďák samozřejmě na place trošku zlobil, byl to takový živel, ale spolupracovalo se s nimi báječně.“
Největší hity D. K.
Daniela Kolářová formulovala během KVIFF Talku přesně a pohotově, takže bylo možné, byť letem světem, nastínit všechny základní body její kariéry. Například režiséra Jaroslava Dudka a jeho připomínky, kterým se v Divadle Na Vinohradech prý říkávalo „herecké Waterloo“. Dále základy úspěchu kolegiální souhry mezi ní a Jaromírem Hanzlíkem, pro ni zásadní snímek Slasti otce vlasti režiséra Karla Steklého, který se natáčel před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a těsně po ní. Probrali jsme i první český sitkom, Takovou normální rodinku Fan Vavřincové, kterou dodnes najdete na iVysílání České televize.
Následovalo Léto s kovbojem režiséra Iva Nováka, natáčené stejně jako další ikonický snímek, Na samotě u lesa Jiřího Menzela, jedno léto roku 1975. Tehdy už s sebou měla Daniela Kolářová na natáčeních i ročního syna Šimona, dnes zakladatele a šéfa úspěšného Orchestru The Tap Tap, kapely studentů a absolventů školy Jedličkova ústavu.
Druhé filmové manželství
Právě díky tomu, že se v roce 1976 stala maminkou Lavičkovou v komedii Na samotě u lesa, kde byl jejím manželem Zdeněk Svěrák, vzniklo její druhé filmové manželství. A to trvá už téměř padesát let: vedle Na samotě u lesa (1976) vytvořila se Zdeňkem Svěrákem pár ve filmech Akumulátor (1994), Vratné lahve (2007) a Betlémské světlo (2022). „Zdeněk staví svoje scénáře velice pečlivě a obezřetně. Samozřejmě, že si to tak trošku hlídá na place, aby pointy vyzněly tak, jak mají, ale je pravda, že třeba někdy při dialozích vznikly úplně nečekaně situace, které to nastavily jinak. Ale nebyla to schválnost a touha porušit text, prostě se to stalo,“ vysvětluje svěrákovský způsob práce.
Nemohla nevzpomenout na Vratné lahve a na manželku stojící pevně nohama na zemi, Elišku Tkalounovou. Její nejoblíbenější postava je ale z filmu, kde se se Zdeňkem Svěrákem na plátně nesetkala: učitelka Maxová z Obecné školy režiséra Jana Svěráka z roku 1991. Proč přesně? „Ta paní učitelka Maxová se absolutně vymyká ze všech mých filmových rolí. Vymyslela jsem si pro ni takový osobní příběh, že žije sama v malém domečku se starou nemocnou maminkou, musí každé ráno nakrmit slepice, králíky, pak jde do práce a tam má tyhlety rošťáky, domů se vrátí a čeká ji to samé… Nakonec se zblázní a já si strašně přála, aby, když odchází ze školy, se z nebe natáhla ruka a vzala ji do nebíčka. Za to ji mám ráda. Že je absolutně jiná.“
Aplaus vestoje
Témat Daniely Kolářové byla ještě celá řada: její rozsáhlá práce pro rozhlas, kterou kultivuje český jazyk, čítající dnes osmdesát inscenací, audioknihy, Cena Neviditelný herec, Radokova cena, divadelní projekty, které můžeme vidět i letos na některé z letních scén Studia DVA… A co teprve její láska k zahradě a půdě obecně. Besedu KVIFF TALK zakončil obrovský aplaus vestoje. Přidaly se k němu i ty hrozny diváků, které celé povídání sledovaly na stojáka, protože na ně pro velký zájem o setkání s jednou z našich nejváženějších hereček nezbylo místo.
