Iva Janžurová: Až přestanu hrát, pomalu vrostu do země
Jedna z nejpopulárnějších a nejlepších českých hereček, IVA JANŽUROVÁ, má v třiaosmdesáti letech svůj film. Dokument Janžurka natočila o ní a s ní její dcera, dokumentaristka Theodora Remundová. Snímek hodně vybočuje ze stereotypu běžných dokumentů „o životě a díle“ významné osobnosti, jíž Iva Janžurová nepochybně je.
„Já jsem se snažila, Ivuško, v tom dokumentu odhalit tvoje nitro, to zní hrozně, že jo?“ uzavírá autorka scénáře a režisérka Theodora Remundová film a „Ivuška“ se sebeironií sobě vlastní a s kouskem sýra v ruce odpovídá: „Já bych za svoje nitro řekla, že tohle je hrozně dobrej sejra.“
Za diváky se nicméně vydává film velmi upřímný, jenž osobnost Ivy Janžurové představuje s možná až nečekanou otevřeností a přímostí. Herečka se v Janžurce nebojí odhalit tvář bez líčidel a péče kadeřníka i mnohé velmi emocionálně silné chvíle svého života. Se samozřejmostí mluví o výchově v rodině, kde oba rodiče byli z vděčnosti k Rudé armádě po válce přesvědčenými komunisty, bez příkras i hořkosti promlouvá o protivenstvích, která jí přichystal minulý režim, když se mu v občanském životě postavila. A bez výmluv hovoří o tom, proč pro ni nakonec možnost pracovat znamenala víc než cokoliv jiného, takže se naučila s režimem vycházet tak, aby se za sebe nemusela stydět. Diváci tedy poznají především Ivu Janžurovou jako člověka, Remundová použila jen několik jejích postav k tomu, aby jimi matčin portrét dokreslila.
Ze Žirovnice do Prahy
Není mnoho hereček, které prakticky po celou kariéru spoluvytvářejí dějiny divadla, filmu i televize prostřednictvím velkých charakterních rolí a zároveň se o nich mluví s veškerou úctou jako o „komindách“. Herecký rejstřík Janžurové sahá od bláznivých komedií po těžká, silná dramata. Přitom původně neměla vůbec prkna, která znamenají svět, poznat.
Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici na Vysočině do učitelské rodiny, a když se v dívčím věku svěřila matce, že by chtěla být herečkou, dostala od ní dobře míněnou i mířenou facku a sypala na Pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích. Dál už ale maminčina ruka nedosáhla, a tak když Iva v roce 1959 odmaturovala, vydala se do Prahy na divadelní fakultu Akademie múzických umění. Studovala v ročníku, jejž vedla Vlasta Fabianová, její spolužačkou byla například Marie Drahokoupilová.
Už během studií hostovala v Divadle na Vinohradech i v Národním divadle, ale kariéru odstartovala v činohře libereckého Divadla F. X. Šaldy. Strávila tam sice jen jednu sezónu, ale zanechala za sebou úctyhodný kus práce, když ztělesnila několik velkých postav, jež vyvrcholily hlavní rolí v Achardově Idiotce. Tu hrála v téže době v Praze Jiřina Bohdalová a obě herečky vytvořily vlastní, osobitou podobu prostoduché Josefy. Janžurové pak vynesla právě tato role angažmá v Divadle na Vinohradech, kam nastoupila v roce 1964 a prožila tam třiadvacet let.
Začínala postavami mladých dívek, jež jí nabízely možnost rozvíjet herecký rejstřík: prostořeká Vančurova Josefína, horoucně planoucí Jana v Anouilhově Skřivánkovi či hořce moudrá Josie v O’Neillově Měsíci pro smolaře. Také filmová kamera si ji našla ještě za studií. Poprvé ji obsadil Zdeněk Podskalský v roce 1961 do komedie Spadla s měsíce, poté odehrála ještě několik rolí ve filmech jako Místenka bez návratu, A pátý jezdec je Strach nebo Svatba s podmínkou.
Skvělá v tragédiích i komediích
A pak přišel Karel Kachyňa a nabídl jí zásadní postavu její dramatické filmové kariéry. Po menší roli v jeho filmu Ať žije republika ztvárnila v roce 1966 hlavní roli v Kočáru do Vídně, který Kachyňa natočil podle předlohy Jana Procházky. Hrdinkou jednoho z nejpůsobivějších českých filmů z druhé světové války je zoufalá venkovská žena, jíž Němci pověsili muže a osud jí přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Procházka psal roli pro Ivu Janžurovou, skvělým hereckým partnerem jí byl Jaromír Hanzlík.
Zrodila se tak velká charakterní filmová herečka, ale hned rok nato se představila jako komička v Krejčíkově Pensionu pro svobodné pány a pak už se její role střídaly snad ve všech myslitelných polohách. Vrcholem komediální tvorby 60. let byli Světáci. Nesmrtelnou pygmalionskou komedii o třech fasádnících, kteří touží prožít „jednu jedinou noc v podniku, kde se číšníci pohybujou ve fraku a servírujou na stříbrnejch mísách“, napsal Vratislav Blažek, režíroval Zdeněk Podskalský a zazářil v ní výkvět tehdejšího (nejen) komediálního herectví. Herci Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Vladimír Menšík a tři herečky s obrovským komediálním talentem: Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová a o deset let mladší Iva Janžurová, která se oběma plně vyrovnala a představila se v plné palbě.
Traduje se, že legendární slovní výměna „Sedni si.“ „Já sedím.“ „Ona sedí.“ „Ty sedíš?“ „Já sedím.“ „No, my sedíme“ ve scénáři nebyla. Vznikla při usazování 170 cm vysoké Ivy Janžurové na židličku, zatímco mnohem menší Jiřina Bohdalová, a zejména Jiřina Jirásková zapadly do měkkého sofa. Janžurová sama o této scéně po letech v jednom z rozhovorů řekla: „Je nesmírně těžké, nebo dokonce nemožné vybrat jednu životní roli, ale když jsem se dívala v jejich sestřihu na hádavou scénku ze Světáků mezi Jiřinami Jiráskovou a Bohdalovou a mnou, uvědomila jsem si, že to je něco, co mi z toho filmu úplně vypadlo. A byla jsem překvapená, jak je ta scénka roztomilá.“
První potíže a první svatba
Rok 1968 pro ni byl přelomový ze dvou důvodů. Jednak z politických: snad každý někdy viděl (nebo uvidí v nynějším dokumentu) scénu, kdy spolu s Martou Kubištovou přišly v září, tedy už po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, podpořit Alexandra Dubčeka, což jí normalizační vedení komunistické strany a státu jen velmi těžko odpouštělo. A jednak se provdala za kameramana Jana Eisnera, s nímž se sblížila při natáčení seriálu Píseň pro Rudolfa III. Manželství však vydrželo jen půl roku.
„Svatba byla z našeho krátkého manželství to nejhezčí. Bylo mi sedmadvacet, měla jsem pocit, že je nejvyšší čas se usadit. Hodně jsme se sblížili na natáčení, které bylo ovlivněno vpádem sovětských okupačních vojsk. Jezdili jsme autem, on točil zepředu na kameru vojáky, já seděla s Martou Kubišovou vzadu. Marta zpívala Modlitbu a bály jsme se, že si vojáci všimnou, že se natáčí. V hrůze jsme míjeli tanky, ale nikdo si ničeho nevšiml. Jan mi imponoval svou přímočarostí,“ svěřila se Janžurová v knize Včera, dnes a zítra.
Během let se její herectví vyvíjelo oběma směry. Vedle komediálních postav, v nichž uplatňovala svůj až klaunský temperament, dokázala diváky v divadle zaujmout třeba obsáhlým monologem Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi, zkázněným a soustředěným hereckým výkonem i psychologickou hloubkou.
Film k ní byl v té době štědrý a ona byla na oplátku vždy nanejvýš štědrá k divákům, jimž rozdávala smích a slzy tak, jak to dokáže jen umělec hodný toho označení. Její komediální talent hojně využívali režiséři Václav Vorlíček („Pane, vy jste vdova!“, Bouřlivé víno, Což takhle dát si špenát), Oldřich Lipský („Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, Marečku, podejte mi pero!), Jaroslav Papoušek (Homolka a tobolka) i Petr Schulhoff (Hodíme se k sobě, miláčku...?, Zítra to roztočíme, drahoušku...!).
V roce 1975 natočila Věra Plívová-Šimková podle knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera film Páni kluci. Režisérka údajně vůbec nevěděla, že scénář napsal tehdy zakázaný Jan Procházka (podepsán pod ním byl Vít Olmer), nicméně i díky tomu vznikl dodnes jeden z nejlepších filmů pro děti a mládež, v němž Janžurová nezapomenutelně ztvárnila tetu Apolenu.
Další životní výkony
Současně s komediemi, z nichž většina se řadí k evergreenům televizních obrazovek, točila i silná dramata. František Filip jí nabídl roli v Hubačově hře Ikarův pád, Juraj Herz ji obsadil spolu s Petrem Čepkem do filmu Petrolejové lampy, který natočil v roce 1975 podle románu Jaroslava Havlíčka. A byly to herecké výkony obou protagonistů, jež se velkou měrou zasloužily o to, že snímek dodnes nezestárl.
Jen o rok později si Herz a Janžurová spolupráci zopakovali na filmu Morgiana, v němž herečka ve dvojroli dvou povahově rozdílných sester podala jeden ze svých životních výkonů. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let pak vyvrcholil filmem Dušana Hanáka Ja milujem, ty miluješ, v němž ztvárnila uvadající ženu Vieru, pracující na železnici. Právě u těchto tří filmů se zastavuje i dokument Janžurka.
„Od nás, filmařů, očekávali, že každý druhý film bude výkladní skříní socialismu,“ vzpomíná v něm Hanák na film Ja milujem, ty miluješ. „To někteří z nás nevěděli nebo jsme to nechtěli vědět. Tento můj film byl zakázaný osm let, ale některé jiné mé filmy byly zakázané po celou dobu normalizace. Přitom já jsem tento film nechtěl točit s tím, že bude protisocialistický, ale chtěl jsem ukázat pravdu o tom, jak lidé žijí.“
Film byl oceněn až po letech – v roce 1989 dostala Iva Janžurová cenu zahraničních novinářů na Festivalu československého filmu v Mladé Boleslavi a v témže roce také Dušan Hanák Stříbrného medvěda za nejlepší režii na Mezinárodním filmovém festivalu v tehdy ještě Západním Berlíně.
Dcery od herectví neuchránila
Od 70. let již žila se svým životním partnerem, hercem a divadelním režisérem Stanislavem Remundou, kterého si sice nikdy nevzala, ale vždy o něm mluvila jako o „Slávečkovi“. V roce 1972 se jim narodila dcera Sabina, o dva roky později Theodora. A Janžurová si vůbec nepřála, aby kráčely v jejích šlépějích.
„Říkala jsem si, že je k tomu nepustím. Ani na filmování jsem je nebrala. Jen jednou, když jsem neměla hlídání, stály někde na Moravě v komparsu. Chtěla jsem je od toho ochránit, protože jsem měla veliký nápor práce v televizi, ve filmu i v divadle, ale pořád jsem zažívala nějaké ústrky a vnímala, že herec je otrokem všech. Každý si s ním nakládal, jak potřeboval. Takový úděl jsem jim nepřála,“ vysvětlila před časem herečka.
Ale geny člověk nezapře. Sabina je po otci divadelní režisérkou, po matce herečkou, která například nedávno zazářila v seriálu Kukačky. Theodora studovala dokument na FAMU, ale také ona se opakovaně ocitla i na druhé straně kamery jako herečka.
Osmdesátá léta přinesla Ivě Janžurové velké a silné role především na televizních obrazovkách. V Macourkově a Vorlíčkově Arabele si zahrála slečnu Miriam, ve slavné Nemocnici na kraji města, již podle scénáře Jaroslava Dietla natočil režisér Jaroslav Dudek, dostala velkou příležitost, když „hloupost nadnášela“ její zdravotní sestru Huňkovou. Přitom ji původně vůbec nechtěla hrát. „Když jsem si přečetla první tři díly, říkala jsem si, že se mi nelíbí, jaká ošklivá ženská ta moje postava je,“ zavzpomínala po letech. „Bála jsem se, že mě pak budou všechny zdravotní sestry nenávidět, protože český divák je obzvlášť talentovaný k tomu, aby si ztotožnil herce s postavou, kterou hraje. Nakonec jsem se v té postavě ale tak zabydlela, že jsem byla šťastná, jak to dopadlo.“
Dodnes populární je i její královna v pohádce O princezně, která ráčkovala stejně jako o patnáct let starší Valdemara Krapsatá se svým nezapomenutelným smíchem v seriálu Fantom operety. A na kontě má i řadu skečů, z nichž ten s Felixem Holzmannem „Hrajeme včera, dnes a zítra, v sobotu večer, v neděli ráno“ je asi nejslavnější, baví už několik generací televizních diváků.
„Holzmann byl v tomto oboru dost velký génius. Na něm bylo pozoruhodné, jak si pečlivě vybíral herecké partnery. Všimněte si, jak například v té plejádě mužů to byli někdy i neznámí lidé. Asi když to psal, tak už slyšel ten výsledek, jak má vypadat. To je někdy nebezpečí a zároveň je to třeba i jistota. Když to autor ví tak jistě, tak si na zpracování trvá a výsledek je v pořádku,“ vzpomínala později herečka na spolupráci se slavným komikem.
S Alicí Nellis i Radkem Bajgarem
Podobný byl pro ni i trend let devadesátých, opět to byla především televize, v níž bavila diváky nejen novinkami, ale tehdy už hodně i filmy a seriály staršími, jež se navzdory zcela změněné době stávaly televizními jistotami. Janžurová přijala role i v pokračováních, hrála v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek i v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech.
Filmy té doby nebyly v nejlepší kondici, ani Iva Janžurová neměla mnoho příležitostí hodných jejího herectví. O to víc se věnovala divadlu. Oba se Stanislavem Remundou byli herci Divadla na Vinohradech, Remunda tu i režíroval. Na konci 80. let odešla Iva Janžurová do Národního divadla a v devadesátých se životní partneři začali s dcerami věnovat rodinnému zájezdovému divadlu, pro které Iva napsala i několik her.
Až na přelomu tisíciletí dostala tři báječné příležitosti. Za roli ve filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě získala svého prvního Českého lva – a pak se před kamerou setkala se scenáristkou a režisérkou Alicí Nellis a natočily spolu Ene bene a Výlet. V prvním celovečerním filmu této všestranně talentované, doslova renesanční umělkyně si zahrála s dcerou Theodorou, v druhém pak i se Sabinou. Nellis jako kdyby zapadla do rodiny – tak přesvědčivé a působivé se stalo její vyobrazení ženských postav, vztahu matky a dcer, což se i do budoucna stalo její nejsilnější zbraní. A Iva Janžurová získala druhého Českého lva.
Další důležité filmové tvůrčí setkání bylo s režisérem Radkem Bajgarem. Po vedlejší roli ve filmu Teorie tygra od něj dostala roli titulní v následující Teroristce. Její veskrze slušná důchodkyně, jíž nezbude než vzít spravedlnost do vlastních rukou, posouvá celý film vzhůru. Od chvíle, kdy se Marie začne chystat na vražednou misi, přehoupne se do výborné komedie, jíž vévodí především její skvostný výkon. Ostatně Bajgar pro ni roli a film psal, věděl, co od ní může čekat, co v ní bude mít. Nezklamal se on ani diváci. Mimochodem, jedna z nejpůvabnějších scén, v níž se Marie snaží naučit nabíjet brokovnici, ve scénáři původně nebyla. „Požádala jsem režiséra Bajgara, aby mi připsal scénu, jak se doma sama jako samouk snažím tu brokovnici rozebrat, pochopit princip jejího nabíjení,“ zavzpomínala Janžurová na vznik Teroristky.
Královna herectví je i Alžbětou II.
Už devět let se herečka v Národním divadle také převtěluje do královny Alžběty II. Inscenace Audience u královny patří na repertoáru první scény k těm stále vyprodaným. Když Iva Janžurová roli přijala, snažila se co nejvíce nastudovat i skutečnou Alžbětu. „Když jsem zjistila, že na Audienci u královny se teď prodávají i lístky ke stání, vyběhla jsem si ve Stavovském divadle až nahoru, abych zažila, z jaké výšky mě vidí ti obětavci, co tam prostojí celé představení. Dojalo mě to,“ přiznala moderátorovi pořadu Blízká setkání. „Takže až přestanu hrát divadlo, tak pomalu vrostu do země.“
Po vynucené pauze kvůli protikoronavirovým opatřením se k této náročné postavě vracela s obavami, zda dokáže navázat. Ty se samozřejmě nepotvrdily, ale přání, aby inscenaci viděla sama Alžběta II., se už nevyplní. „Moc si jí považuju, to jsem se naučila možná i díky té hře. Moc by mě zajímalo, co by tomu řekla, jestli by ji to potěšilo, nebo jestli by se ušklíbla,“ řekla Iva Janžurová v jednom z rozhovorů. A každý, kdo ji viděl v této nebo kterékoliv z jejích rolí, ví, jak by to dopadlo.
