Kino Kafka aneb Jak slavného spisovatele vnímat jinak než jako temného a depresívního
Jak si titán kinematografie Orson Welles za oceánem vyložil Proces? Jak dokázal Steven Soderbergh ve svém pražském filmu skloubit reálie života Franze Kafky se svými interpretacemi jeho děl v čele se Zámkem? U dvou amerických držitelů Oscara si to ještě umíme představit, ale jak tvorbu středoevropského literáta vnímali Japonci Masao Adači a Šin’ja Cukamoto a co si z imaginace českého rodáka vypůjčil Senegalec Ousmane Sembène? Dozvíte se v promítacích sálech hotelu Thermal a přilehlém okolí!
Třináct celovečerních, čtyři středometrážní a pět krátkometrážních filmů. Tolik kafkologické archeologie pro diváky shromáždili umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och a zahraniční poradce MFF KV Lorenzo Esposito, filmový publicista a veterán porot i programových oddělení různých italských festivalů. Název programu se odvíjí od Kafkovy povídky Touha stát se Indiánem (vyd. 2012), jejíž jádro tvoří pohyb a transformace, tedy to, co definuje filmové umění.
Kafka ≠ depka
Příčina kafkovské slávy a oslavy je zjevná: před pár týdny, konkrétně 3. června, uplynulo právě sto let od literátova úmrtí na tuberkulózu v rakouském sanatoriu Kierling. A ještě jeden motor hnal oba kurátory kafkovské festivalové sekce na jejich dlouhé cestě za reprezentativním, nosným souborem snímků: „Jedním z důvodů, proč jsme se vydali na to rok trvající kafkovské dobrodružství, byla snaha změnit vnímání Kafky pouze jako temného a depresívního umělce. Řada vybraných filmů se na jeho dílo dívá prizmatem tragikomickým, ba často až groteskním,“ říká Karel Och.
„Nejraději bychom do programu zařadili sto titulů, přičemž každý z nich by reprezentoval jeden rok uplynulý od Kafkovy smrti. To ale ze zjevných důvodů není možné. Po často dlouhých a vyčerpávajících pátráních se podařilo do programu dostat vše vybrané kromě jednoho skvostu, adaptace jedné z Kafkových nejextrémnějších povídek, V kárném táboře od Raúla Ruize.“ A proč že toto experimentální, do latinskoamerické diktatury zasazené dílo intelektuální hvězdy chilské kinematografie 60. let chybí? Je to prosté, milý Watsone: „Protože v tuto chvíli neexistuje filmová kopie, z níž by se dala jedna z nejosobnějších a nejvynalézavějších filmových verzí Kafkova díla promítat,“ vysvětluje umělecký ředitel.
A jaká jsou další nej?
Na tomto místě mělo stát obsáhlé, hluboké, a přitom jiskřivě jasné pojednání tuzemských bohemistů a bohemistek, germanistů/germanistek či Kafkových překladatelů a -elek, srovnávající dílo literární s filmovými adaptacemi na úrovních od lexikální po tu ideologickou a metatextovou. Chyba lávky – výročím zahlcení kafkologové odmítali jeden po druhém výzvy Reflexu k rozhovorům na výše zmíněné téma, stísněni, v depce a v absurdním presu jak Josef K. z Procesu se zeměměřičem K. ze Zámku dohromady. Musíme se tedy spokojit s tvrzením kafkovského experta Reinera Stacha, který se koncem května Reflexu svěřil s tím, že nejlepší adaptací je podle něj a jeho Kafkou postižených přátel tolik diskutovaný, bez čtyř minut dvouhodinový Proces z roku 1962 od Orsona Wellese, fenomenálního tvůrce ObčanaKanea, Cizince, Othella či Macbetha.
Velkolepý černobílý Wellesův Proces s působivými davovými scénami (zlaté časy bez AI a CGI!) a klaustrofobně úzkými uličkami zachvácenými stínohrou představuje starého známého Josefa K. (hraje ho Anthony Perkins), jenž se jednoho dne probudí a zjistí, že se sice neproměnil v jakýsi nestvůrný hmyz, ale zato je z neznámých příčin zatčen. Dopátrat se důvodů zatčení a sehnat advokáta, který by nebyl zapojen do mocenské mašinérie, se zdá být nadlidským úkonem… Také biblické motivy, expresionistická výprava, krásná Jeanne Moreauová v roli Mariky Burstnerové a samotný Welles coby masívní figura advokáta zajistily snímku výsadní postavení v dějinách kinematografie.
Jak dodává Lorenzo Esposito, „Reiner Stach má pravdu. Nejlepší kafkovské adaptace jsou ty, jejichž tvůrci atakují univerzální význam konkrétního literárního díla a případnými úpravami nabízejí svébytnou interpretaci. Takový je vedle Wellese přístup třeba i Strauba a Huilletové, jejichž Třídnívztahy se řadí k mým oblíbeným.“ Západoněmecké Třídní vztahy (1984) jsou se svými 126 minutami nejdelším snímkem kafkovské sekce. V této adaptaci posmrtně vydaného, nedokončeného Kafkova románu Nezvěstný, jehož název pečovatel o Kafkovu pozůstalost, jeho přítel Max Brod, nahradil slovem Amerika, teprve sedmnáctiletý mladík přivede do jiného stavu služku dvakrát starší než on. Rodina ho uklidí do Spojených států, aby se vyhnul skandálu a nezdiskreditoval příbuzné v kruzích povýšené buržoazie…
„Mám rád hravost Michálkovy Ameriky, kterou uvedeme třicet let po premiéře z 35mm kopie,“ vzpomíná Karel Och na postmoderní, po výtvarné stránce jedinečnou českou verzi Nezvěstného, do níž někdejší filmový režisér, dnes pražský psychoterapeut Vladimír Michálek obsadil Martina Dejdara, uhrančivou modelku Jarku Rytychovou nebo Jiřího Lábuse s Oldřichem Kaiserem. „A jako celoživotní velký fanoušek Jana Němce jsem nadšen, že uvedeme jeho televizní adaptaci Proměny, již natočil v západoněmeckém exilu, a nesmírně se těším na projekci magického Noelteho Zámku,“ připomíná letošní jubilant Och, jenž pro karlovarský filmový festival pracuje bez jediného roku čtvrtstoletí, západoněmeckou adaptaci Rudolfa Noelteho z roku 1968.
Kafka unikavý, Kafka à la Lynch
Proč vlastně Anšel Kafka, jak zní velikánovo židovské jméno, mezi filmaři tolik frčí? Protože frčí dlouhodobě a všeobecně a protože je to výzva, oříšek: kvůli jeho autenticitě, intenzívnosti, hloubce díla, kvůli potřebě doříci jeho nedokončené opusy. Reiner Stach v rozhovoru pro Reflex ještě poukázal na aspekty tajemství, hádanek a novosti: „Předkládá nám náměty, které před ním nikoho nenapadly, a klade nám do cesty rozličné hádanky a paradoxy, což jitří čtenářovu představivost a nutí ho to soutěžit, hrát a hádat. Ale kouzlo spočívá především v Kafkově jazyce – je velmi živý, naléhavý, jen zdánlivě jednoduchý a snadno srozumitelný. Mohou za to originální, nečekané metafory a obrazy; to díky nim a tématům osamělosti v soukolí dějin či přebujelých byrokratických aparátů je jeho dílo stále aktuální. Týká se nás všech do takové míry, až nás to otravuje!“
Karel Och v souladu s páně Stachovými tezemi zdůrazňuje „unikavou podstatu jeho formulací, jeho příběhů, jím vykonstruovaných realit, úzkostlivých pocitů, ale i komických situací“. A který z filmů kafkovské retrospektivy pak podle uměleckého ředitele přináší něco nečekaného k poznání díla? „Žijeme v naději, že ,adaptace a inspirace‘ a neustálý dialog mezi těmito dvěma směry budou mít za následek řadu nečekaných momentů, což ovšem neposoudíme spolu s diváky dříve než na konci festivalu. Snad bychom zmínili nečekané duo Tetsuo Šin’ji Cukamota a Proměna Jana Němce. Navzájem velmi odlišné filmy spojuje idea zobrazení kafkovské metamorfózy prostřednictvím proměny samotné kamery ve zmutované tělo.“
Pouze sedmašedesátiminutový černobílý sci-fi horor Tetsuo z roku 1989, nejen v Japonsku v jistých kruzích až kultovní kontroverzní psychopočin, představuje pořádnou nálož pro oči i ušní bubínky, esenci chaosu a zvrhlosti. Sexuální sadista s kovovou šponou vraženou do hnisajícího stehna (hraje ho sám režisér) má nehodu: nešťastnou náhodou ho srazí auto s chlápkem, na nějž se přenese jakási „kovová nemoc“. Řidič na ni sice nezemře, ale neskončí to dobře pro jeho přítelkyni. Setká se ovšem s prve sraženým dvojníkem a za industriálního řevu procházejí krutou proměnou, kam se hrabou Robocopové a Venomové: lidské tělo se prolne se železem, povstane hrozivý mutant…
Leckdo si při pohledu na seznam sekce posteskne, proč jeho oblíbená kafkovská adaptace nebo životem či dílem inspirovaný snímek ve výběru chybí. Kde třeba zůstal Proces (1993) britského režiséra Davida Hugha Jonese s Kylem MacLachlanem v roli Josefa K. a Anthonym Hopkinsem coby knězem podle scénáře Harolda Pintera, natáčený mimochodem v ošuntělých, oprýskaných koutech Prahy a Kutné Hory? ptám se já. A vy odpovídáte: Protože už ho všichni známe z kina a telky, není důvod kvůli takovému mainstreamu jezdit do Varů.
No dobře, pro cinefily je jistě mnohem přínosnější vychutnat si na plátně vzácnou Babičku (1970) Davida Lynche, jehož psychologická dramata, zejména Mazacíhlava a InlandEmpire, jednoznačně nesou shodné rysy s dílem F. K. Půlhodinová Babička byla jedním z Lynchových vůbec prvních filmů. Tehdy teprve čtyřiadvacetiletý režisér v ní vypráví o zhruba desetiletém traumatizovaném chlapci, jehož odporní rodiče ho nutí k útěkům do vlastní představivosti. Kluk v nesnázích najde pytlík semínek, zasadí je a vyklíčí a vyroste mu babička. Hodná, milá, usměvavá. Teď jen jestli ho dokáže před matkou a otcem zachránit…
Kafkárny japonské i senegalské
Podobné „neobyčejné dobrodružství, kterého se nemůžeme dočkat“, pak pro oba kurátory představuje společné promítání Soderberghova noirového mystéria Kafka (1991) s Jeroenem Krabbém, Theresou Russellovou, Ianem Holmem, Arminem Mueller-Stahlem, a především s Jeremym Ironsem v roli Kafky. Ten stejně jako jeho reálný předobraz pracuje v pojišťovně, touží se stát spisovatelem – a někdo mu začne vraždit kamarády a unášet kolegyně. Anarchisté si myslí, že vyšetřovatelé to ani tak nevyšetřují, jako spíš kamuflují; pravda se ukrývá v tajemném zámku…
Především v pražském Starém Městě a na Barrandově natočený Kafka si do Varů přiveze bratříčka jménem Mr. Kneff (2021), o třicet let mladší, radikálně přestříhanou verzi „němého filmu se zvukem a hudbou“. Bude to světová premiéra, tyto snímky prý nikdy nebyly promítány společně. „Třeba nám tato mimořádná událost ukáže, jak se určitý film neustále znovu a znovu skládá v našich myslích i vzpomínkách i poté, co byl dokončen. I Kafka přece neustále přepisoval svoje texty,“ říkají spolutvůrci nejobsáhlejší festivalové sekce. Režisér Steven Soderbergh tento originální dvojprogram karlovarskému festivalu sám navrhl. Kéž by všichni tvůrci světové extratřídy byli tak aktivní a vstřícní!
Dál bude k vidění třeba nespravedlivě opomíjená komedie z New Yorku Po zavírací době (1985) Martina Scorseseho s Griffinem Dunnem a Rosannou Arquettovou či Kafkova povídka Umělec v hladovění (2016), s níž si ve stejnojmenné satiře pohrál enfant terrible japonského filmu Masao Adači. Jeho krajan Kódži Jamamura přispěje s kraťasem Venkovský lékař (2007) a Senegalec Ousmane Sembène s Mandabi čili v překladu s Peněžní poukázkou (1968). Vůbec první africký režisér, který se dočkal mezinárodního uznání, ve své postkoloniální satiře ukazuje, jak může šek od synovce z Paříže obrátit život obyčejného Senegalce naruby. Aby Ibrahima Dieng mohl poukázku vyměnit za peníze, musí si nejprve sehnat občanku a ještě předtím rodný list, ale především se obrnit proti tamější byrokracii a korupci, bojovat s chamtivostí bližních svých i s těžkopádností institucí a „procesů“ nebo odmrštit žádosti o půjčku problematických členů rodiny. Film stejně jako Kafkovo dílo přichází s kritikou přebujelé byrokracie a společenského systému, jenž nedává smysl.
Postava, již netřeba podpírat
„Exotiku“ bychom měli. Co Češi? Zásadní je kromě výše zmíněné Michálkovy Ameriky (1994) i Proměna (1975), kterou v exilu natočil Jan Němec. Řehoř Samsa v experimentálním, ani ne hodinovém televizním snímku díky subjektivní kameře – jako by ji měl sám v rukou – splyne s divákem. Dalším kusem rovněž přináležejícím k československé nové vlně je Postava k podpírání (režie Pavel Juráček a Jan Schmidt, 1963, 38 minut), příběh muže, jenž si vypůjčí kočku a pak se marně snaží ji vrátit v půjčovně, která už neexistuje, na rozdíl od labyrintu chodeb, kanceláří a různých čekáren. Surreálný snímek sice neadaptuje konkrétní spisovatelovo dílo, ale „kafkárna“ to podle kurátorů rozhodně je.
Pavel Juráček se ovšem spojení s Kafkovým dílem bránil s tím, že Proces ani Zámek nečetl. „Jenže kafkovské inspirace mohou proběhnout i mimoděk, nevědomky,“ říkají k nepřeberné hojnosti kafkovských filmových adaptací, citací a aluzí autoři kafkovské přehlídky. „Naprosto chápeme, proč se Pavel Juráček takto vymezoval, zároveň nám to ale nebrání v jeho jedinečné Postavě k podpírání vidět prvky shodné s Kafkovými texty. Ostatně Juráčkovo distancování od Kafky přišlo až poté, co on sám při představování filmu hovořil o ,kafkovském zobrazení absurdních situací‘.“
Karel Och a Lorenzo Esposito jsou přesvědčeni, že diváci učiní mnohem více podobných objevů, než se podařilo jim. Je to možné, neboť, soudě podle reakcí recenzentů, ale i filmových fanoušků na diskusních fórech, hodně záleží na tom, kolik daný divák kafkovských adaptací viděl a zda četl – a oblíbil si – jejich literární předlohy. A že tu jsou kvanta materiálu ke studiu: vždyť tolik jako Franz Kafka je ze světových autorů a jejich děl v kinematografii tak často a tak pestře reflektována jen hrstka: zcela jistě Shakespeare, možná Cervantes, Proust a Austenová, případně dvě známější z tria sester Brontëových. My si tohle léto každopádně vychutnáme svého Kafku.
Kafka pod pultem?
Člověk se možná bude k Proměně a spol. obtížně dostávat, není-li členem místní pobočky veřejné knihovny, nekamarádí-li s kafkofilem či antikvářem nebo nemá-li kafkovskou poličku ve své domácí bibliotéce. Má-li, neměla by v ní chybět alespoň část výtečně připraveného souborného, třináctisvazkového Díla Franze Kafky. Nakladatelství Franze Kafky je vydávalo v letech 1997–2002 a až na Kafkovy úřední spisy jsou v něm zahrnuty všechny jeho texty. Nejde však o čtenářská vydání, svazky jsou určeny badatelům a náročné ediční poznámky a komentáře nejspíš studentům znepříjemní dojem z povinné školní četby… Jak před časem konstatoval na mém oblíbeném krutopřísném literárním webu i-kanon.cz vážený literární vědec Michael Špirit, „koupěchtivý zájemce o knihy Franze Kafky je v nezáviděníhodné pozici. Na pultech knihkupectví (antikvariáty nechme stranou) se momentálně může setkat jen se třemi autorovými nedokončenými romány a s několika povídkami nebo povídkovými cykly, vydanými ještě za Kafkova života.“ Navíc v nerevidovaných českých překladech, přes půl století starých, „naložených nakladateli s křupanskými hledisky vkusu“, nebo jako v případě Zámku v překladech nových, leč s kvalitou nejistou. Kafkárna, co?
