Je fascinující, kde všude Jarcovjáková fotila. Dokument o fotografce, která to nakonec dokázala. Prorazila.
Tuhle story pozorný čtenář dobře zná. Příběh fotografky Libuše Jarcovjákové (*1952), která celý život „věděla, že je fotografka, jen to nikoho nezajímalo“, vytáhla na světlo světa literární dokumentaristka Barbora Baronová v knize Intimita (vyd. wo-men, 2015) a rozpracovala ho v bezmála pětisetstránkovém veledíle Černé roky (wo-men, 2016), do něhož vybrala pasáže deníků dnes jedné z nejvýraznějších osobností současné české fotografie – tenkrát ovšem celoživotně frustrované, podceňované, pro nesoulad s tehdejšími trendy ve fotografii odmítané navrátivší se emigrantky, středoškolské učitelky fotografie na Hellichovce. Snímky do Černých roků vybírala renomovaná kurátorka Lucia L. Fišerová.
Střih, jsme o osm let dál. A máme tu devadesátiminutový, dosti eklektický dokument Kláry Tasovské. Ke stovkám snímků čte sama dvaasedmdesátiletá fotografka nejsilnější pasáže svých deníků. Chronologicky, ač s podivnými anachronismy (kdo by si v půli sedmdesátých let psal do deníku o „romským plese“, když to tehdy byli prostě Cikáni?). Průjezd padesáti let života Libuše Jarcovjákové připomene především normalizační šeď, všudypřítomnost chlastu a nudy v československém socialistickém bezčasí, nešťastné lidi odlišné sexuální orientace, jejichž nesvoboda a nemožnost se nadechnout byly ještě výraznější než u ostatních obětí komunistického režimu… Je fascinující, kde všude Jarcovjáková dokázala fotit. Třeba během svého druhého potratu, roku 1973: „Na záchodcích v porodnici dělám dřepy. Potom fotografuju džbány na moč těhotných žen.“
Na snímcích pod vrchní vrstvou opilců na mejdanech a nahých těl v postelích sledujeme především autorčinu sebenenávist, beznaděj, tápání, depresi, neschopnost najít si s tolika odlišnostmi v glajchšaltující společnosti cestu. Všichni ji zrazovali – kromě vlastního těla třeba vyučující na FAMU, kam se napotřetí dostala: „Proč to fotíš?“ říkali mi ve škole. „Vždyť Cikány už fotí Koudelka a toho nikdo nepřekoná.“ Moc toho nevyřešila ani emigrace do Západního Berlína roku 1985 díky fingovanému manželství, už druhému. Ale přesto to nakonec dokázala. Prorazila.
Režisérka a spoluproducentka (s Lukášem Kokešem) Klára Tasovská (spolurežie Pevnosti, Gottlandu, Nic jako dřív aj.) tímto snímkem dělá hned dvě dobré věci: představuje úžasnou osobnost Libuše Jarcovjákové široké, díky promítání na Berlinale i jinde též zahraniční veřejnosti – a dodává sebevědomí donedávna nespravedlivě opomíjené umělkyni.
Režie: Klára Tasovská
ČR / Slovensko / Rakousko 2024
