Victoria Verseau: Umění nemá být příliš korektní. Můj film ukazuje, že každá trans žena je jiná
„Je to film o stesku po lidech, kteří odešli,“ říká šestatřicetiletá švédská režisérka a umělkyně Victorie Verseau. Ve svém dokumentu Trans memoria se rozhodla prozkoumat složité emoce a fyzické i psychické náročnosti tranzice, tedy procesu změny pohlaví, a vzpomíná v něm na nejlepší kamarádku, která si vzala život. Svůj první celovečerní film představila absolventka Královské akademie umění ve Stockholmu na 58. ročníku MFF Karlovy Vary.
Dokument Trans memoria vypráví o vaší tranzici v Thajsku. Je také poctou vaší kamarádce Meril, s níž jste se poznala právě na tamní klinice. V sobotu měl film premiéru v soutěži Proxima. Jaké byly reakce diváků a kritiků?
Jsem moc šťastná, protože jsem zaznamenala samé dobré reakce. Někdo nás označil za objev festivalu, velká zahraniční média s námi udělala rozhovor, což mě šokovalo. Dokonce jsem se i poprvé někomu podepsala na svou starou fotku, kterou si jeden divák vytiskl. Miluju tenhle festival. Je tak okouzlující, velmi přátelský a přívětivý! Na podobném jsem zatím nebyla.
Trans memoria je váš debut. Co jste se během jeho tvorby o sobě jako o režisérce dozvěděla?
Mám pocit, že teď mám svou režisérskou metodu a vím, co dělám. Už jsem dokonce napsala další scénář, tentokrát půjde o celovečerní hraný film. Naučila jsem se obklopovat se dobrými lidmi, s nimiž se cítím dobře a ze kterých čerpám energii. Hodně jsem se musela zaměřit na střih, protože je to film, který mísí mnoho formátů, stylů a časových vrstev. To docela bolelo. A také produkce v Thajsku nebyla snadná. Natáčela jsem v obrovském vedru a starala se u toho o dvě herečky, které jsou samy v tranzici.
Jak tu zkušenost hodnotíte na osobní rovině?
Natáčení toho filmu bylo spolu s tranzicí nejtěžšími věcmi v mém životě. Obojí různými způsoby, ale jsou velmi propojené. Během natáčení jsem byla v hluboké depresi a myslím, že mě ten film zachránil. A Athena, jedna z hlavních hereček, se vyjádřila, že kdyby ve filmu nehrála, možná by tu dnes nebyla. Takže to sice byla emocionální horská dráha, ale stálo to za všechno.
Ve filmu ohledně samotné tranzice říkáte, že by lidé možná neměli vždycky dostat to, co chtějí. A vaše kamarádka Athena, kterou jste zmínila, s tím nesouhlasí. Proč je pro vás tato myšlenka ve filmu významná?
Chtěla jsem být opravdu upřímná, a ne za každou cenu politicky korektní. Od filmu s tímhle tématem očekáváte určité příběhy a narativ, ale myslím, že je nebezpečné, když se umění stává příliš korektním a direktivním. Jak jsem řekla, byla jsem při natáčení v hluboké depresi, ale zároveň bych nepřežila, kdybych tu operaci nebyla podstoupila. A bylo pro mě důležité tu složitost ukázat. Rozhodla jsem se věřit divákům, že to pochopí. Pro mě byla tranzice cílem, kterého jsem se celý život snažila dosáhnout, a ten boj se stal na čas i mou identitou. Mám ale tu zkušenost, že sny jsou jako iluze a že se po jejich splnění musíte vztáhnout k něčemu dalšímu. Pochopit, že už nebojujete, a to je taky v pořádku. Myslím, že se na to mnoho lidí může napojit velmi univerzálně. Je to kontroverzní věta, ale Athena na moji otázku odpovídá velmi dobře, je to silná odpověď.
Athena je fenomenální řečnice. S další kamarádkou Aaminou vás doprovází do Thajska a jsou s vámi hlavními postavami filmu. Často spolu nesouhlasíte, přete se. Proč byl pro vás ve filmu důležitý konflikt?
Athena je úžasná a dokáže situace přesně okomentovat, má ve filmu skvělé postřehy. A naše konflikty – myslím, že je důležité ukázat, že existuje tolik trans narativů, kolik je trans žen nebo trans osob. Každá jsme jiná, já, Athena i Aamina.
Vizuální stránka filmu je pozoruhodná. Není to Thajsko, jaké známe z dovolených. Vidíme mnoho scén zobrazujících rozklad, ať už jde o hnijící přírodu nebo rozpadající se budovy. Co stálo za touhle volbou?
Děkuju za tuhle otázku. Myslím, že je zajímavé vidět jinou podobu Thajska a zároveň i jiný druh zobrazení příběhů trans žen. Velmi mě zajímalo to zvláštní město, kde se nacházel náš hotel s klinikou. Po smrti Meril jsem ho často navštěvovala ve snech. Nebyli v nich ale žádní lidé. Každý měl asi někdy takové sny na hranici noční můry s těžkou atmosférou soumraku. A ten hotel je téměř postavou sám o sobě. Nebo zatopené nákupní centrum, kde eskalátor vede přímo do vody. Všechno je tam v neustálém přechodu, rozpadá se to a nakonec úplně zmizí. A to je ten příběh. Je vlastně velmi univerzální. O stesku po lidech, kteří odešli.
To mě přivádí k Meril, čtvrté postavě ve filmu, na kterou vzpomínáte. Kontaktovala jste kvůli natáčení její rodinu?
S Meril jsme se seznámily v roce 2012 v Thajsku během toho, co jsme podstoupily operaci, a skamarádily jsme se. Žila v Paříži a jednou se mi prostě přestala ozývat. Spáchala sebevraždu, ale oficiální verze rodiny je, že zemřela při autonehodě. Zmizela její facebooková stránka a mně zbyly jen dvě její fotky, které uvidíte i ve filmu. Nevím třeba, kde má hrob, což mě velmi mrzí. Během natáčení jsme dojeli až do vesnice, kde bydlí její rodiče, ale nakonec jsem je neoslovila.
Proč? Nebyl by to ten největší konflikt?
Není to film o pomstě. Nechci se mstít rodičům, i když si myslím, že je hrozné, co udělali vlastnímu dítěti. Slyšeli jsme, že se izolovali, a možná na tom nebyli psychicky nejlépe. A tak jsem je nechtěla vystavovat tomu tlaku. My jsme nakonec změnili i její jméno. Nejblíže jsme se dostali k přítelkyni její matky. Rozhovor s ní byl důležitý, protože jsem měla pocit, že je tu někdo další, kdo věděl, že existovala, kdo se s ní taky setkal a může o ní vyprávět. Sice asi úplně nechápala, proč si Meril přála tranzici, ale alespoň se snažila o ní mluvit s úctou. Takoví „spojenci“ jsou důležití.
Jak se žije trans lidem ve Švédsku?
Obecně se stát snaží lidem poskytnout pomoc co nejdříve, což je podle mě správně. Teď je u nás silná pravice a bojím se, aby lidem nechtěla péči postupně odebírat. Ve Spojených státech už se to děje. Přitom ta včasná podpora je opravdu někdy rozdíl mezi životem a smrtí. Také si všímám, že se i ve veřejnoprávních médiích častěji objevují jednostranné příběhy. Ano, jsou lidé, kteří tranzice litují, ale těch je velmi malé procento. Bohužel dostávají v médiích nepoměrně velký prostor. Přála bych si, aby si tento fakt uvědomilo co nejvíce čtenářů nebo diváků. Proto je důležité, aby vznikaly filmy a svědectví o celé škále trans lidí.
Vaši rodiče jsou v Karlových Varech s vámi. Jak jste spolu o tom, že jste trans, komunikovali?
Vyrostla jsem v 90. letech na švédském venkově. Nikdy jsem o trans lidech neslyšela a moji rodiče také ne. Nejdřív si mysleli, že jsem možná gay nebo tak něco, takže to přijali, protože moje matka měla v 60. letech, když vyrůstala, kamaráda gaye. Jenže pak jsem řekla, že chci jít v plesových šatech na maturiťák, a to už pro ně bylo těžké. Potřebovali nějaký čas, aby si zvykli a uvědomili si, co to je a jak je to vážné. Teď mě plně podporují.
Jak vlastně vypadal váš život před tranzicí?
Než jsem prošla tranzicí, žila jsem velmi nebezpečný život jako nebinární osoba. Chtěla jsem být jen ženou, ale lidé mě tak ještě nevnímali. Jste tak odhalená, že obdivuji lidi, kteří se k tomu odváží. Byla jsem velmi výrazná, lidé na mě na ulici křičeli, vyhrožovali mi, rozbili mi třeba okno. Ale pak se to začalo měnit, najednou mě i okolí vidělo jako ženu a byla to úleva. Začala jsem dostávat práci, všechno se zjednodušilo. To mezidobí bude téma mého dalšího filmu.
O čem přesně bude?
V době, kdy jsem začala brát hormonální terapii, jsem odjela do Spojených států stopovat. Seznamovala jsem se tam s různými muži, často heterosexuály a měla jsem s nimi sex. Dost jsem experimentovala, protože jsem předtím nic takového nezažila. Dostávala jsem se zase do hodně nebezpečných situací. Film se bude jmenovat Trans love.
Ve filmu Trans memoria mnohokrát zmiňujete, že toužíte po lásce. Jak váš příběh vnímá váš přítel?
Je to cis heterosexuální muž. Když se o mé identitě dozvěděl, přijal to. Jsme spolu deset let. Je se mnou a mojí rodinou i tady v Karlových Varech. Nakonec jsem ten svůj pohádkový konec, který jsem si tak přála, dostala.
