Strach o své malé děti jsem propsal do hororu, říká režisér potratového snímku Dívka s jehlicí von Horn
Herečky Trine Dyrholm a Victoria Carmen Sonne září v Dívce s jehlicí, dramatu z meziválečné Kodaně, které mělo premiéru v Cannes a nyní běží na MFF Karlovy Vary. „Kodaň byla tehdy přelidněná, ulice byly plné opuštěných a nechtěných. Co by se stalo, kdyby prostě zmizeli? Nebudou ostatní nakonec rádi, protože jich je tu už tak moc?“ ptá se režisér Magnus von Horn.
Švédský rodák Magnus von Horn, který se zabydlel v sousedním Polsku, si libuje ve fyzickém vyprávění; jeho předchozí drama Sweat (2020) se odehrávalo ve světě fitness cvičitelů. A v novince Dívka s jehlicí zase režisér bere diváky na cestu špinavými ulicemi Kodaně, která se těsně po první světové válce zmítá v chudobě, zjizvená válečným třeštěním. „Oba ty filmy jsou si podobné jistou fyzičností,“ potvrdil mi von Horn, když jsme se potkali na festivalu v Cannes, kde Dívka s jehlicí soutěžila o Zlatou palmu. „I ty postavy mají mnoho společného. Zajímá mě tělo jako takové, a tím pádem i tělesná filmařina. Chci zaútočit nejdřív na žaludek, až pak teprve na hlavu,“ říká režisér, který film vyvíjel právě v Polsku. „Ale je to zároveň o těhotenství a zrození, kojení. A to je samo o sobě neoddiskutovatelně fyzické, spojené s tělem podobně jako svět fitness trenérů.“
Hrdinku černobílého dramatu je šička Karoline (Victoria Carmen Sonne), která otěhotní se šéfem továrny. Jeho matka ji však do rodiny nepřijme. Navíc se z války vrací Karolinin manžel s maskou přes půl tváře. Nešťastná Karoline pak nachází Dagmar (Trine Dyrholm), která slibuje, že ji trápení zbaví. A ještě mnohem víc.
Měl jste coby göteborský rodák blízko k příběhu o kodaňské vražedlnici Dagmar Overby?
Vůbec. Nikdy jsem o ní neslyšel, ona je známá snad jenom v Dánsku. Ale producentka Malene Blenkov se scenáristkou Line Langebek Knudsen se už před pěti lety rozhlížely po příběhu podle skutečných událostí, a natrefily na historii kodaňské vražedkyně 20. let minulého století. Začal jsem to studovat a silně se mě ta látka dotkla.
Čím?
Tehdy jsem měl malé děti a bál jsem se, že by se jim mohlo něco stát. Tenhle strach jsem se snažil propsat do práce, svým způsobem to pro mě bylo palivo. A vzhledem k tomu, že strach má blízko k hororu, nabízel se i směr k takovému vyprávění. A já jsem o hororu vždycky snil!
Jaká část příběhu vychází ze skutečnosti?
Hlavní hrdinka Karoline je fiktivní postava. Ale ten svět, ve kterém se ocitá, stojí na reálných základech. Dagmar Overby skutečně existovala, využíváme reálie Dánska kolem konce první světové války. Inspirovali jsme se tehdejší společností, která byla drsná, chudá a chyběla v ní pomocná ruka. Kodaň byla přelidněná, ulice byly plné opuštěných a nechtěných. Co by se stalo, kdyby prostě zmizeli? Nebudou ostatní nakonec rádi, protože jich je tu už tak moc? V tomhle smyslu jde taky o film o tom, co uděláme s nechtěnými a opuštěnými, kteří zároveň nechtějí zůstat opuštění. To je univerzální téma.
Dívka s jehlicí přitom často vyznívá vyloženě pohádkově. Čeho jste tím chtěl dosáhnout?
Množství postav se postupně skutečně vyvinulo do pohádkových archetypů. Chudá hrdinka, která žije na půdě, zrůda se srdcem dobráka, čarodějnice v cukrárně. To jsou vyloženě pohádkové prvky. Ale pak je tu černobílý obraz, který má ukázat dobu minulou. Tady jsem se inspiroval Schindlerovým seznamem Stevena Spielberga. Líbí se mi jeho černobílé vidění i choreografie jednotlivých scén. A jak to vypadá opravdově! Mám rád Olivera Twista od Davida Leana z roku 1948, kde nápaditě využívají kulisy. Chtěl jsem diváky zkrátka dostat do jiného času, do doby dávno minulé. Záběr, kdy dělníci opouštějí továrnu, je přímou poctou bratrům Lumièrům, zakladatelům kinematografie. Inspiroval jsem se i německým expresionismem ve výtvarném umění anebo fotografiemi z průmyslové Anglie. Napadají mě reportážní fotografie z agentury Magnum, portréty Sergia Larraina anebo kompozice Roberta Franka. Určující byl také dopad první světové války na přeživší společnost: zranění veteránů, jizvy…
V té době ještě nebyla rozvinutá plastická chirurgie, a tak zranění a deformace zakrývaly masky...
Navenek vypadají děsivě. Copak ale ten člověk skrývá vevnitř? Bude to taky jenom děsivé? Šlo mi o kontrasty, o hru tváří. Vezměme si jen hrdinku Karoline. Během filmu vystřídá hned několik emocionálních masek, mění byty, potkává výrazné postavy.
Chtěl jste mít ten film vždycky černobílý?
Lidi mi říkali, ať to udělám v barvě, ale já byl přesvědčený, že nám to jednak nepomůže, ale naopak situaci zkomplikuje. Snáze byste poznali umělost kulis, museli bychom natáčet v reálných prostředích. Složitěji by se nám dařilo udržet tu historickou linku, stálo by nás to víc peněz. Kdyby šlo o snímek o nějakém malíři, o Goyovi nebo o Velázquezovi, pak samozřejmě černobílá nedává smysl.
Jak jste pak době přizpůsobil postavy?
Před sto lety platila jiná pravidla. Srdcem pochopíme, proč se Karoline rozhoduje tak rychle a tvrdě, ale ten proces rozhodování je jiný. Dneska by jí asi trvalo, než by vyhodila muže z domu, asi by to byla složitá procedura. Tehdy stačí lusknout prsty a je pryč. Za pět minut hotovo. Nejspíš tak spěchá, protože nemá čas. Je pořád ve stresu. Musí být odvážná, rychlá, strohá. Má rozdané opravdu blbé a smolné karty, takže se snaží, seč může, aby se z toho marasmu dostala.
Kde jste přišel na Victorii Carmen Sonne, která v hlavní roli vyloženě magnetizuje kameru?
Viděl jsem v Dánsku spoustu hereček, ale až Vic mě přesvědčila, že by reálně mohla žít před sto lety. Svou vizáží i energií svého výrazového rejstříku. To vše mi umožňuje vybudovat okolo ní pravděpodobný starý svět. Nesmím ale zapomenout ani na Trine, která zahrála Dagmar. Trine je je jednou z nejlepších hereček na světě. Nemá strach, nebojí se do toho opřít. Ale když jsem za ní přišel poprvé, scénář ještě nebyl hotový a ona ho odmítla.
Jak jste si poradil?
Byla to pro mě motivace do dalšího psaní. Napodruhé už to odsouhlasila. Chovám k ní velký respekt, protože má smysl pro vyprávění, spoustu zkušeností a dělá ze mě lepšího režiséra.
Poválečná doba ve filmu působí skutečně krutě, šlo vám i o nějaký přesah ke dnešnímu blahobytu?
Záleží na úhlu pohledu. Někde na planetě vám může připadat, že film mluví o současnosti, která je třeba krutá stejně, jako ta na plátně. Někde jinde vám bude připadat, že vyprávíme o vzdálené minulosti. Můžeme být šťastní, že je to za námi, ale taky si můžeme uvědomit, že stačí málo, aby se to zase zvrtlo. Pro mě to v Polsku každopádně rezonuje jinak, než kdybych pořád žil ve Švédsku.
Jak se v Polsku cítíte?
Dneska si už připadám do polské společnosti docela integrovaný. Odjel jsem tam studovat, poznal přátele, ženu, spolupracovníky. Žiju tam, platím tam daně, mám tam rodinu. Pracuju tam. Jestli jsem se dřív díval zvenčí na Polsko, tak teď se dívám zvenčí spíš na Švédsko.
Jak vnímáte polskou politickou situaci?
Jsem rád, že se vláda nedávno změnila. Ale i když se to stalo, tak pořád máme stejně drakonické potratové zákony, protože prezident vetuje snahy o změnu. A polská společnost je hodně polarizovaná, zase se to může všechno rychle změnit. Připadá mi, že se tam musí o všechno bojovat trochu víc než ve Švédsku, ale dává mi to větší smysl, než žít někde pohodlně.
