Afričané v depresi. Film Banzo ukazuje, jak funguje stesk po životě, který nám nepatří
Portugalská režisérka Margarida Cardoso uvedla svůj celovečerní film Banzo v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary. Historické drama ukazuje lékaře Alfonsa, který přijíždí na ostrov Principe, aby se pokusil vyléčit nepracující otroky, kteří místo sbírání kakaových bobů jen leží a odmítají jíst. Devětašedesátiletá Cardoso debutovala před dvaceti lety filmem Ševelící pobřeží o životě portugalské rodiny v Mosambiku.
Banzo je film, který se zabývá tématy kolonialismu a otroctví na začátku 20. století. Proč jste si vlastně pro svůj film vybrala tato témata?
Je to něco, co zkoumám od začátku své kariéry. Když jsem začala natáčet filmy, pozorovala jsem to nejprve z osobního hlediska, protože můj otec byl vojenským pilotem během koloniální války v polovině 60. let a žila jsem se svými rodiči v Mosambiku. A pak, když jsem o tom začala točit filmy, dokumenty i hrané snímky. Možná se tím snažím i něco změnit.
Nemoc banzo, která ve filmu sužuje otroky na africkém ostrově a podle níž se film jmenuje, je skutečná nemoc, kterou zaznamenali například v Angole. Její příčina je v podstatě neviditelná, něco jako smutek, hluboká deprese, při které lidé přestanou mluvit a jíst, až nakonec zemřou. Jaké poselství váš film sděluje dnešnímu publiku?
Je to, jak říkáte, jakási neviditelná nemoc, která existuje i dnes. Četla jsem před několika lety článek v Guardianu o tom, že existují případy lidí, kteří trpí hlubokou nostalgií a depresí. Například lidé ze severní Afriky, kteří se přestěhují do Norska nebo Švédska, často trpí steskem po domově, což může být ovlivněno prostředím, světlem a dalšími faktory. Ve filmu je to velmi jasně vidět, například na konci, kdy vidíme loď uprostřed moře, a vnímáme to jako spojení s přítomností. Pro mě je velmi důležité neustále zdůrazňovat myšlenku, že se historie opakuje a musíme si toho být vědomi. Také postavy ve filmu, jako například doktor, jsou současní lidé – ztracení, bez jasného směru, chtějí něco změnit, ale nakonec nic nedělají.
Vedle Mosambiku, kde jste žila jako dítě, kolonizovalo Portugalsko například Azory, Angolu nebo Brazílii. V rozhovoru pro KVIFF.TV jste řekla, že mnoho Portugalců věří, že „jejich“ kolonizace nebyla tak škodlivá jako ta, kterou dělaly jiné země. Proč podle vás tento názor existuje?
Myslím, že Portugalsko se opravdu identifikuje s koloniemi, kde jsme žili, jako jsou Angola, Mosambik, Guinea a Brazílie. Osvobození těchto kolonií probíhalo až v roce 1974. Byli jsme opravdu poslední z evropských imperialistických zemí, a to zejména kvůli tlaku mezinárodní komunity. Taky je to spojeno s tím, že Portugalsko je velmi malá země, a naše identita byla postavena na myšlence, že nejsme malí, protože máme všechny tyto kolonie. V učebnicích, které jsem měla jako dítě, byla Portugalsko malé a červené, zatímco kolonie byly zobrazeny jako rozsáhlé území nad mapou Evropy, s nápisem "Portugalsko není malá země, protože máme toto všechno." I dnes se jako země Evropské unie pyšníme dobrými vztahy s našimi bývalými koloniemi a tvrdíme, že děláme maximum pro Afriku a Evropu. Snažíme se najít svou identitu, ale zatím se nám to nepodařilo. Často říkáme, že jsme nebyli kolonizátory jako ostatní, protože ti byli agresivnější a brali víc. Tvrdíme, že jsme byli mírnější, což je úplná lež. Náš způsob kolonizace nebyl sofistikovaný a možná byl i horší, protože jsme kolonizovaným lidem neposkytovali vzdělání ani školy.
Zdá se, že máte kritický pohled na kolonizaci. Je to v portugalské společnosti běžný názor?
Postupně uznáváme, že naše kolonizace byla stejně násilná jako ta ostatní. Ale stále tu přetrvává názor, že jsme nebyli jako ostatní, že jsme byli mírnější. To platí i pro akademiky, kteří jsou často levicově orientovaní a otevření, ale mají problém přiznat rozsah násilí spojeného s naší kolonizací. Na druhé straně vidíme, že mezi mladými lidmi a novou generací je mnoho těch, kteří se snaží tuto historii konfrontovat, někdy až do extrémů, což také není ideální. Zároveň v Portugalsku sílí krajní pravice. Zatím se výrazně neangažuje v kulturní diskusi o kolonizaci, ale myslím, že se to může brzy změnit.
Na konci filmu vidíme loď s lidmi, kteří sice odjíždí, ale jejich budoucnost je hodně nejasná. To je něco, co dnes také vidíme, že? A ten pocit je podobný, lidé utíkají, ale nevědí, co je čeká.
Myslím, že je to přesně tak, jak říkáte. Ti lidé mají sen, ale ten sen není jasný. Utekli z noční můry a teď hledají něco lepšího, i když nevědí, co to přesně je nebo jestli je nečeká smrt. Hlavní hrdina mého filmu jim dává vlastně falešnou naději a my nevíme, jestli to bylo dobré nebo špatné, ale víme, že se tito lidé rozhodli utéct před zlem.
Jedním z důležitých témat filmu je i mateřství a žal a agónie ze ztráty vlastního dítěte. Proč ale nejsou u otroků brány vážně?
Rozdělování rodin byla jedna z těch hrozných věcí, kterou kolonizátoři dělali. Nemoc ve filmu je ale také velmi spojena s myšlenkou, že nepřipouštíme, že černoši mají stejné pocity jako ostatní. Kolonizátoři si totiž představovali, že černoši nemají nad vlastním životem moc a vnímali je jako zvířata. Takže když se černoši chtěli zabít, kolonizátoři to viděli jako něco nepochopitelného, spíš než jako výraz zoufalství a utrpení.
Dalším výrazným leitmotivem filmu je nehostinná příroda, která je velmi kopcovitá, tmavá. Tropický ostrov si většinou představujeme naopak jako ráj, ale všichni lidé v Banzo si na život na něm stěžují. Jsou v tom i vaše vzpomínky z dětství?
Afrika je i dnes velmi tvrdým kontinentem a také se mi líbí myšlenka, že nás tam příroda nechce, že nás odmítá. Mám s tím, jak lidé vidí moje filmy velmi zvláštní zkušenost, protože mi často říkají, že Afrika je v nich tmavá a příliš zelená. Moje vzpomínky ale takové jsou, často byly chmurné a byl v tom i pocit nebezpečí. Portugalci kolonizovali hlavně města u moře, takže když jsme zajeli dál do vnitrozemí, najednou jsme neměli skoro žádnou „moc“, dokonce ani v 60. nebo 70. letech. Věděli jsme, že tam nejsme vítáni.
