Oscarový Tim Robbins s kapelou hráli 140 minut. Jednu z písní věnoval Václavu Havlovi a rozezpíval publikum
Muž mnoha profesí, hvězda nejoblíbenějšího filmu všech dob Vykoupení z věznice Shawshank (aspoň dle IMDb.com), držitel hereckého Oscara za Tajemnou řeku a oscarové nominace za režii psychologického dramatu Mrtvý muž přichází. Hollywoodská stálice. Ale po hudební stránce Tima Robbinse dosud málokdo znal, i když jeho Tim Robbins and The Rogues Gallery Band existují už osm let. Jenže pak zahráli včera večer ve Varech.
Kdo si přečetl nemilosrdné recenze eponymního alba kapely z roku 2010, nečekal od toho koncertu mnoho. O to víc ho překvapilo, když v půl dvanácté, dvě a půl hodiny od začátku středečního karlovarského koncertu Tim Robbins and The Rogues Gallery Band, stálo na nohou (a kytaristovi a zpěvákovi Robbinsovi leželo u nohou) celé vyprodané divadlo, zpívalo, tančilo twist a vytleskalo si několik přídavků.
Píseň pro uprchlíky, veterány i pro Václava Havla
Osmičlenné folkové uskupení složené z výtečných muzikantů působilo celou dobu jako sehraná parta. Kromě vlastních písní přidali i pár (po pravdě, o dost víc než jen pár) cover verzí. Politický aktivista Robbins věnoval jednotlivé kusy uprchlíkům, lidem, co hledají lepší svět, jednomu ze svých vzorů Peteu Seegerovi a nakonec i Václavu Havlovi, jako to před čtvrt rokem udělala na svém posledním pražském koncertě samotná Joan Baezová. Už první kus s charismatickým Robbinsem zpívala půlka divadla, spirituál Mary Don't You Weep odkazující k americké občanské válce, tu známou píseň otroků, jsme si střihli snad úplně všichni.
Výkonný ředitel Kryštof Mucha ve své lóži tancoval jak o život, na chvíli se podle ČTK přišel na tu šou podívat i prezident festivalu Jiří Bartoška. Člověk maně zavzpomínal na festivalový rok 2010, kdy na narozeninách Jiřího Macháčka v Bokovce dlouho do noci zpíval Jude Law. Při Robbinsových komentářích k aktuální americké zahraniční politice, k válce v Iráku a špatnému zacházení USA s veterány vojenských konfliktů festivalovému divákovi mohly vytanout plamenné proslovy, které ve Varech svého času pronesli Sharon Stoneová (na 40. ročníku) nebo Oliver Stone (na 43. ročníku). Na rozdíl od jmenovaných dvou Robbins nepřekročil hranici dobrého vkusu, naopak s ním nešlo nesouhlasit.
Umění to utnout
Robbins, ctitel Boba Dylana nebo Bruce Springsteena a kluk z muzikantské rodiny, nezvládl jedinou věc. Skončit. Kdyby to kapela zabalila po hodině a půl, po odzpívání vysloveně rozlučkového, šedesát let starého jazzového hitu Buona sera signorina, býval by to byl skvělý koncert. Takhle tomu těch osm nadšených hráčů v propocených košilích hodinu nechalo "padat řemen". Na druhou stranu se nezdálo, že by to většině rozvrkočeného sálu bylo proti mysli.
