Z deníčku baťůžkáře: Sérii špatných a průměrných filmů zachránil až Climax
Popcorn? Vážně popcorn? Jestli existuje něco, co si pravidelný návštěvník KVIFF s festivalem nespojuje, tak intenzivně vonící praženou kukuřici. A přece tu letos je. Přímo v srdci festivalu, v prvním patře hotelu Thermal, na baru vedle Kongresového sálu. V meníčku s Coca-colou za stovku. Tenhle drobný, nepatrný detail, novinka bez většího významu, je ale možná dokladem změn, kterými karlovarská filmová přehlídka v dlouhodobém horizontu krůček po krůčku prochází. Diváci odolávají. Přímo v kinosálech jsem zatím na žádného popkornožrouta nenarazil.
„Každý rok to jde z kopce,“ říká mi večer u piva kamarádka, která ve Varech žije. Vzpomíná, jak byl před nějakými deseti, patnácti lety festival přívětivější. Jak se v celé délce lázeňského centra kolem říčky Teplé něco dělo, všechny akce byly volně přístupné. Nebo maximálně se vstupem na festivalovou akreditaci. „Malej hambáč za dvě kila bez hranolek, no co to je,“ pokračuje a mává směrem k jednomu ze stánků před Thermalem.
Já tyhle posuny během šesti let, co do Varů jezdím, nijak zásadně nepocítil. Asi hlavně proto, že skoro nevytáhnu paty z kinosálů. Kus pravdy na tom ale bude. Vlastně, výměny sympatické Bageterie Boulevard za navoněné šťávy z Fruitisima jsem před dvěma lety zalitoval taky.
Víc mě ale zamrzí, když za celý den nevidím film, který by zasloužil jasný palec nahoru. A to se včera málem stalo. O držiteli Zlatého medvěda z letošního Berlinale, experimentálním snímku Touch Me Not (45%), toho moc nenapíšu. Filosoficky naladění diváci budou diskutovat o jeho smyslu a rozebírat jej scénu po scéně. Přeju jim to, na mě ale zapůsobil jako ukolébavka.
Komedie Panický záchvat (60%) je polskou odpovědí na argentinské Divoké historky. Jen ve všech ohledech slabší. Šestici humorných mini-příběhů spojila zejména neschopnost dopracovat se k jakékoli pointě.
Český dokument Mimořádná zpráva (60%) mě sadisticky vrátil do doby, kdy byla šance, že se vyhneme druhému funkčnímu období Miloše Zemana. Dokumentaristé pozorovali zpravodajské redakce Hospodářských novin a České televize při přípravě na slavnostní večer, kdy Zeman loni ohlásil, zda vůbec bude kandidovat (spoiler alert: bude). Pro zajímavost filmu je škoda, že novináři z ČT i HN pracují profesionálně. Snímek by byl méně suchý, kdyby jednu z těchto seriózních redakcí porovnal s nějakým s médiem, které má k novinářské etice flexibilnější vztah. Ale chápu, taková redakce by si svou „novinařinu“ dokumentovat asi nenechala.
Španělsky mluvená novinka nejznámějšího a nejoceňovanějšího íránského režiséra současnosti Asghara Farhadiho Všichni to vědí (50%) s Penélope Cruz a Javierem Bardemem vyvolala otázku, proč držitel dvou Oscarů ztrácel čas s takovou banalitou. Vztahové melodrama s jednoduchou thrillerovou zápletkou a miliardou zaměnitelných postav nezaujalo vůbec ničím.
Hlavním tématem pátečního dne na kolonádě byla ale návštěva premiéra Andreje Babiše. Kecám. Mluvilo se hlavně o tom, že dramaturgie festivalu na poslední chvíli vytáhla z klobouku nový film známého provokatéra Gaspara Noého Climax (80%). Jinak filmově nevýrazný páteční den tak získal potřebné vyvrcholení.
Pro fanoušky Noého tvorby se jednalo o další trefu, ostatní se divili, nudili a během projekce v houfech odcházeli. Taneční párty plná zběsilých pohybů, promluv o sexu a sangrie řízlé LSD se po čase zvrhla v jeden velký drogový trip, čemuž se film přizpůsobil i po formální stránce. Nesmírně vtahující, děsivá, stroboskopická jízda. Ne, nebyl to příjemný zážitek v pravém smyslu slova. Ale přesně tyhle filmy působí na festivalu jako živá voda, která po řadě zapomenutelných snímků vyloženě potěší.
