Z deníčku baťůžkáře: V předvečer svátku všech filmových fanoušků aneb Karlovarský festival je jako pizza
Je čtvrteční podvečer, kodrcám se autobusem z Prahy do Karlových Varů a těším se. Festival ve Varech je po roce zpátky, a já si ho stejně jako v několika posledních letech nemůžu nechat ujít. Na mne i na ostatní návštěvníky čekají desítky, ba stovky filmů, řada zajímavých doprovodných akcí, hodiny strávené ve frontách i festivalové drinky s přáteli a známými, které člověk neviděl, jak je rok dlouhý. A konečně i nenapodobitelná atmosféra největší kulturní akce v České republice.
Vůbec nepochybuji, že karlovarská filmová přehlídka bude opět povedenou akcí, a že budu za týden odjíždět spokojený. S Vary se to totiž má podobně jako s pizzou. Ta přece chutná vcelku dobře i tehdy, když zrovna není „nic extra“. Očekávání od letošního ročníku mám ovšem střízlivá.
Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že programová nabídka je tentokrát mírně chudší. Alespoň tedy papírově. Do sekcí Horizonty a Jiný pohled, v nichž diváci pravidelně nacházejí ty nejzajímavější fláky, letos dramaturgové zařadili asi pět desítek snímků. Na kousky, které v aktuální sezóně výrazněji rezonovaly na zahraničních filmových festivalech, však nejsou tyto sekce tentokrát příliš bohaté. Kde se schovává třeba The Lighthouse Roberta Eggerse? Portrét dívky v plamenech Céline Sciammové? The Last Black Man in San Francisco od Joe Talbota? Nebo komediální pecka The Art of Self-Defense s Jessem Eisenbergem? Ve festivalovém katalogu bohužel ne.
Chceme Marvel-free Vary
Chápu, že vyjednávání s držiteli práv mohou být složitá a ne vždy dojde k dohodě. Zaslechl jsem také, že karlovarskému festivalu přidělává vrásky na čele distribuční společnost Film Europe, která mnohé žádané filmy nakupuje pro svůj podzimní festival Be2Can a Varům dává k dispozici jen minimum z nich. Ale i s tímto vědomím se zdá, že to letos prostě není na fanfáry. Vždyť z velkých jmen jsou přítomní snad jen Jim Jarmusch (který si ovšem podle kritiků s filmem Mrtví neumírají zrovna vybral slabší chvilku), Danny Boyle (s mainstreamovou komedií Yesterday) a Joon-ho Bong (Parazit).
Za střelu naprosto mimo terč pak považuju premiéru nové Marvelovky (Spiderman: Daleko od domova). Takhle čistý filmový popkorn na festivalu zažívám poprvé. Za podobnými filmy člověk do Varů nejezdí, fakt ne! Stačí, že podobné komiksové omalovánky vytlačují filmy pro myslící dospělé diváky z běžných kin, a teď začnou proklouzávat i na filmové festivaly? Znesvěcení posvátné půdy, jako jít s prasetem do mešity. Na Spideyho zajdeme v Praze do multiplexu, Vary chceme Marvel-free.
Sázka na neznámý snímek
Jako hororového fanouška mě navíc ještě tak trochu štve, co se děje se sekcí půlnočních filmů. Místo toho, abychom se v ní mohli těšit na nejvýraznější hororové novinky filmové sezóny, stává se sekce další retrospektivou plnou starých známých klasik. Nic proti Vetřelci, Matrixu nebo Rambovi. Jsou to skvělé filmy, ale všichni jsme je viděli stokrát. Požadovat od áčkového filmového festivalu půlnoční sekci, v níž bude alespoň pět až šest nových prémiových filmů, to snad není nic přehnaného. Inspiračním zdrojem může být třeba festival ve španělském Sitges nebo půlnoční sekce Sundance, SXSW a Toronta.
Ale možná teď ze mne mluví jen nerudnost způsobená k prasknutí narvaným autobusem a živou vzpomínkou na nepovedenou pondělní online rezervaci vstupenek. Servery letos nezvládly nápor zájemců, takže na festival jedu bez jakýchkoli dopředu zajištěných lístků a tedy s velmi nejistým plánem. Ani to ale nakonec nemusí být na škodu. Sázka na neznámý snímek se kolikrát vyplatí víc, než „povinná“ návštěva projekce filmu, od nějž všichni čekají nesplnitelné zázraky. Za týden budeme, co se týká letošního ročníku KVIFF, moudřejší.
