Z deníčku baťůžkáře: Karlovarský den mrtvých aneb Iggy Pop, divní štýrští horalé, krásné šaty i islamisté
Konečně se ochladilo. V neděli a hlavně v pondělí totiž bylo ve Varech „na chcípnutí“. Teploty atakovaly rekordní hodnoty, do toho se přidalo vlhko a dusno a z některých méně kvalitně klimatizovaných kinosálů byly rázem skleníky. Člověk si jen mohl povzdechnout, že stát není již dlouhá léta schopný rekonstruovat dějiště své největší kulturní akce – hotel Thermal s přilehlým nefunkčním bazénem. Možnost osvěžit se v něm by bodla.
Každopádně úterý již bylo ve znamení relativně příjemných teplot, takže po kinech se rozprostřela pohoda. Anebo taky ne. Shodou okolností jsem si totiž do programu navolil filmy, ve kterých se to jen hemžilo mrtvými, nemrtvými a všelijakou další zkázonosnou havětí.
Děti mrtvých: Nejbizarnější film Varů
Asi nic mě nemohlo připravit na rakouský snímek Děti mrtvých. Soutěž o nejbizarnější film letošní přehlídky může být prohlášena za ukončenou, tohle už totiž nic nepřekoná. Byli jsme svědky záměrně neuvěřitelně špatně natočeného „hororu“ s bodrými štýrskými horaly v hlavních rolích. Jako kdyby byl Jára Cimrman importován do Rakouska.
Film nejde dostatečně dobře popsat slovy. „Myslíš si, že tě nenávidím. Ale to není tak docela pravda. Já tě jen vůbec nemám ráda. Jako dcera nejsi můj typ,“ říká hned na začátku nerudná matka své dceři poté, co servírce v restauraci vrátí zpola snědený „nedovařený“ řízek s tím, že „kdyby ho půlku nesnědla, snědl by on ji“. Poté na scénu dorazí skupina hlady umírajících syrských uprchlíků, marně hledajících syrskou restauraci (nacházejí jen samé štýrské!). A v podobně nahláškovaném stylu to s mírnými výkyvy pokračuje až do konce. Film ne nutně dobrý, ale rozhodně jiný – což se počítá.
Pokud autoři Dětí mrtvých vzali námět béčkového hororu a zpracovali jej jako film takřka zetkový, britský režisér Peter Strickland sáhl po námětu z céčkových vod a udělal z něj čistý art. Takové krásné šaty totiž vypráví … o prokletých šatech. Jde o poměrně těžko uchopitelnou poctu starým evropským giallo hororům, která baví především svou extravagantní audiovizuální formou. Jednoznačný smysl ve filmu ale divák najde jen těžko.
Jarmuschova jednohubka
Relativně nejnormálnějším a tím pádem také nejméně podnětným úterním snímkem využívajícím hororové propriety se nakonec ukázal být nový film klasika amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche. Mrtví neumírají sledují skupinu roztodivných postaviček, které na americkém maloměstě čelí zombie apokalypse.
A je to .. jak jen to říct .. Jarmusch na autopilotovi. Natočil celkem fajn uvolněnou hříčkou, v níž nechává své dvorní herce jen tak chodit po place a pronášet tu vtipné, tu méně vtipné repliky. Jinak ve filmu vlastně o nic nejde. Nemůžu říct, že bych se nebavil. Když ale člověk vidí ten božský casting, který zahrnuje mj. Billa Murrayho, Adama Drivera, Tildu Swinton, Steva Buscemiho, Dannyho Glovera, nebo Iggyho Popa, musí pocítit zklamání. Takového talentu, a taková blbost?! Tohle měl být jeden z filmů roku, ne jednohubka, kterou by mohla vysílat TV Nova.
Děsivější než fantaskní příšery a nadpřirozené zlo ale stejně vždy nakonec dokážou být lidé. Zvlášť politickou či náboženskou ideologií pobláznění magoři. O těch vypráví snímek Papicha. Respektive spíš o mladé dívce, která jim čelí. Nad relativně otevřenou společností v Alžírsku se v devadesátých letech začala stahovat fundamentalistická mračna a hlavní hrdinka snímku, inspirovaného skutečnými událostmi, se proti nim snažila bojovat. Utlačovaní volnomyšlenkáři v autoritativních zemích, to je oblíbené festivalové téma. Fungovalo to loni, funguje to letos, a v příštím roce tomu nebude jinak.
