Julianne Moore: V poslední době se všechno změnilo, zdá se mi to šokující
VERONIKA BEDNÁŘOVÁ
Julianne Moore (58) mluví rychle a přesně. Tvrdí, že herec je zodpovědný za svoje role a že si musí pečlivě vybírat, do čeho půjde a proč. Ve Varech spolu s manželem Bartem Freundlichem a hercem Billym Crudupem mluvila taky o nových, neprobádaných, dobrodružných cestách současného filmového průmyslu.
Má za sebou hodně nikdy neviděných ženských postav, na filmovém plátně už léta posunuje hranice možného; kdo by si ji nepamatoval u bratří Coenů ve snímku Big Lebowski (1998), v Magnólii (1999), v Daleko do nebe režiséra Todda Haynese (2002) nebo jako bohémskou matku dvou teenagerů v komedii Děcka jsou v pohodě (2010). Za postavu ženy s Parkinsonovou chorobou ve filmu Pořád jsem to já (2014) má doma Oscara.
Vyprávěla mi, že když se v polovině devadesátých let vrátila z festivalu nezávislých filmů v Sundance, doma ji čekala hora scénářů. Příběh Otisků prstů, což byl scénář, jejž jí tehdy poslal její budoucí manžel a otec jejich dvou dětí Bart Freundlich, ji jako jediný zaujal: „To jsme ještě scénáře četli vytištěné,“ vzpomněla si při našem rozhovoru a neznělo to ani trochu nostalgicky. Místo vzdychání po starých dobrých časech – protože scénářů už hory nejsou a těžko se z nich vytáhne aspoň ten jeden použitelný – teď díky vlastní produkční společnosti zkouší sama vyvíjet nové scénáře.
Proč jste se vrhla na produkování filmů právě teď? Snímek Po svatbě, který zahájil letošní festival ve Varech, je vaším prvním producentským počinem.
Žijeme podle mě v zajímavé době: zažili jsme kdysi revoluci nezávislého filmu a teď společně zažíváme globální digitální revoluci. Je to změna formátu, nový způsob, jakým přijímáme informace. Řada médií se digitalizovala, tisk se transformoval a nachází nové podoby existence, inovuje se televize, jinak přijímáme zprávy ze světa. Všechno se během posledních pár let změnilo, zdá se mi to docela šokující.
Co to znamená pro vás, oscarovou herečku?
Lidé budou víc a víc hledat autorské projekty, třeba i v televizních formátech nebo na různých on-line platformách; na podobnou aktivitu je, myslím, právě teď ideální doba. Taky si myslím, že na to, abyste mohli začít vyvíjet vlastní projekty, potřebujete zkušenosti a ty já mám. Někdy je to skvělé, když vám někdo píše role přímo na tělo a pak vám odevzdá už hotový text, ale mě strašně baví být už u vzniku scénáře.
Ještě pořád máte ráda horory, nebo už jste z nich vyrostla?
Ne, to se nemění, z hororů se nedá vyrůst.
Ptám se proto, že Stephen King teď přímo pro vás napsal minisérii podle svého románu Lisey’s Story (Lisey a její příběh), bude taky výkonným producentem. Projekt vzniká pro novou streamovací službu Apple TV+, která byla oznámena letos na konci března. Čím je ten projekt pro vás zajímavý?
Je to vzrušující práce. Mám z té minisérie radost, má zajímavý žánr, něco mezi hororem a romantickým příběhem, v delší formě. To je, myslím, nezvyklý typ vyprávění i pro televizi. Doufáme, že výroba začne brzo. Na televizních sériích je zásadní, že nejsou tolik závislé na kritikách. Máte v nich prostor k rozvinutí příběhu – třeba osm hodin, někdy i víc.
Kdosi se mě ptal, jakou vaši filmovou roli mám nejradši, ale nemám takovou. Fascinuje mě, co všechno si můžete na plátně dovolit: hrajete nové typy postav, vždycky jsem zvědavá, jaká bude ta příští.
Děkuju za kompliment. Asi máte pravdu, instinktivně hledám postavy a charaktery, které jsem ještě nehrála. Když mi někdo nabídne postavu podobnou té, jako byla Jules z filmu Děcka jsou v pohodě, většinou řeknu: Díky moc, ale takovou figuru jsem hrála, to už dělat nebudu, teď chci zkusit něco dalšího. Myslím, že to je dáno mou hereckou intuicí i zkušenostmi.
Vaší oblíbenou větou je ta od spisovatele Flauberta, jenž říká, že musíme být obyčejní a vlastně nudní v rodinném životě, abychom mohli riskovat a posunovat hranice možného v práci. Nebo tak nějak?
Ano, snažím se tak žít. Doma jsem obyčejná, nic zajímavého, buržoa, miluju svůj rodinný život a na herectví se mi líbí právě to, že se při práci můžu bezpečně pouštět do nových dobrodružství. V reálném životě se dost věcí obávám, v práci ne. Vždycky, když mi někdo říká, jak odvážná jsem byla v dotyčném filmu, odtuším: „Toho se nebojím, to je jenom jako!“
