Nadine, Anna a Ghazaal: Indie Film Festival stihl první ročník a nabídl mimo jiné výjimečné ženské hrdinky
V koronavirové tichosti, a přesto profesionálně proběhl v sobotu 19. září v pražském Edison Filmhubu jednodenní festival krátkých nezávislých filmů, Prague International Indie Film Festival. Ve dvou promítacích blocích nabídl 23 filmů i živé rozhovory s několika přítomnými, většinou začínajícími tvůrci. K vrcholům dramaturgicky zajímavého mezinárodního mixu patřily mimo jiné dvě čtvrthodinky: Anna britského režiséra Dekela Berensona a americký snímek Ghazaal režisérky Ragini Bhasinové.
Za myšlenkou festivalu stojí brazilský kameraman, režisér a herec Luma Oquendo a argentinský historik divadla a režisér Mariano Cabaco. Společně se rozhodli vybudovat prostor pro mezinárodní filmová setkávání v Praze především pro mladé tvůrce a studenty, aby jim pomohli prezentovat jejich práci a navázat další pracovní kontakty.
Na podobných přehlídkách – a o krátkých filmech to platí dvojnásob – je zajímavé, jak rychle dokážou diváky přenést do mnoha zemí světa, kde sami nikdy nebyli, a jak pregnantně představit pestrobarevnou mozaiku starostí i radostí lidí, kteří tam žijí.
Od Makedonie až do Ghany
Nejedná se přitom jen o země s postkomunistickými problémy, nám tolik podobnými – k nim na festivalu PIIF patřil kafkovsko-havlovský, devatenáctiminutový makedonský snímek Sticker (Samolepka) o muži, který se snaží dojet včas na dceřinu školní besídku. K úspěšnému završení cesty mu ale chybí registrace na auto, kterou si sice na dopravním odboru perfektně vyřídí, jenže tam úředníkům zrovna došly registrační samolepky…
Naopak většině lidí zcela neznámé horizonty současné Ghany odhaluje výborně zahraný a zdánlivě lehkovážný, dvacetiminutový film Da Yie. Natočil jej v Ghaně narozený belgický režisér Anthony Nti a je o zranitelnosti tamních dětí. Dvě z nich si „cizinec“, tedy jeden z členů gangu, vybere výměnou za trochu jídla a zábavy pro nebezpečnou práci. Protože ale s energickými výrostky Princem a Matildou prožije celý den, všechno nakonec dopadne ne sice úplně dobře, ale rozhodně jinak, než se původně zdálo…
Nadine, Anna a Ghazaal
Polský snímek Nadine byl zase natočen ve švédštině (režie Lucia Pagano) a jeho hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Nadine, která se sotva dostala ven z detenčního ústavu pro mládež. Film je natočen ve strohém, dokumentárním duchu, takže nepropadá poučné veřejnoprávnosti, naopak ukazuje limity současné politicky korektní reality. Protřelá Nadine přichází domů na návštěvu k socioložce, která v pasťáku pracuje, a seznámí se tam i s její stejně starou dcerou Elsou; stačí jedna společná návštěva obchoďáku, aby Nadine s Elsou, respektive jejím životním stylem spořádaného teenagera, dost zamávala…
K vrcholům jednodenního festivalu patří Anna režiséra Bekela Berensona (před tím, než se stal režisérem, byl digitálním nomádem, projel tudíž 70 zemí), která se účastnila i soutěže krátkých filmů v Cannes. Odehrává se na Ukrajině, kde se pětačtyřicetiletá svobodná matka Anna (Svetlana Barandichová) přihlásí do seznamky, jež nabízí východoevropské ženy americkým mužům. Film je to místy až hořce humorný, není moc optimistický a ani nenabízí žádná konkrétní řešení; vyniká ale unikátním talentem pro přesný výběr tématu a jasné zobrazení reality – vždyť co může být významově silnějšího než žena, která se přes den živí bouráním syrového masa a večer, v upatlaném ukrajinském baru, je sama jako kus masa taky hodnocena?
Kvazidokumentární styl vyprávění přinesla cenami ověnčená „road movie“ o honbě za tampónem pro třináctiletou Ghazaal, která svou první menstruaci zažívá v chaotickém prostředí uprchlického tábora Gaziantep v Turecku. Civilně nasnímaný film se vyznačuje vynikající prací s dětskými neherci, i když naoko řeší poněkud „banální“, a hlavně „ženské“ problémy. Je ale — možná nechtěně — nesmírně silnou, pádnou a zásadní politickou obžalobou současného stavu uprchlických táborů, kde se z vás najednou stanou dospělí a vy musíte rychle prodat dětské knihy, abyste si zajistili nejzákladnější lidské potřeby.
První ročník obstál
Prague International Indie Film Festival prozatím přijímá jen krátké filmy, v příštích ročnících však plánuje i sekci celovečerních snímků. Sluší se tudíž vyzdvihnout odhodlání, s nímž se první ročník uskutečnil v době, která podobným veřejným akcím není nakloněna, a popřát festivalu vytrvalost na cestě za pevným místem na pražské kulturní mapě.
