Za horory vděčíme gayům a film Spirála je další krok
Letos v červnu vychází film Spirála s podtitulem “chapter from Book of Saw”. Je to další pokus resuscitovat sérii SAW, která umřela někdy v polovině nulté dekády společně s hypem pro torture porno. Přivést zpět k životu SAW je celkem ironická snaha, protože to byly právě duchařiny, které ji poslaly k ledu. Loni ale vyšel ještě jeden horor jménem Spirála, který nová kapitola SAW už teď spolehlivě pohřbila ve vyhledávačích. Je to škoda, protože kanadský film Spiral mohl být kulturně docela důležitý. Jak ho popsat co nejstručněji? Hm, Get Out pro homosexuály.
Queer komunita je pro vývoj hororu zcela zásadní. Téměř by se řeklo, že vděčíme homosexuálům za horor tak, jak ho známe dnes. Kořeny tohoto absurdně širokého žánru totiž leží hlavně v gotických románech 19. století. Frankenstein, Dorian Gray, dokonce Dracula, který je primárně o tom, jak imigranti zamořují Whitechapel, má v sobě trochu gay ducha. Ono se tomu těžko vyhýbá, když vytvoříte dobře oblečeného muže, který rád saje jiné muže.
Pornočasák Doriana Graye
To, že byl Oscar Wilde tak gay, že by mohl vytápět celý londýnský East End, dnes všichni víme. Většina tehdejších čtenářů jeho Doriana Graye o tom ale neměla ani tušení. Hlavně o tom nikdo nepřemýšlel. Dnes nejspíš pasáže o tom, jak Dorian ztrácí dech při pohledu na svého přítele, dekódujete snadno, tenkrát těžko. A pro řadu autorů byl tohle snadný způsob, jak svou homosexualitu ventilovat, aniž by skončili za mřížemi. Viktoriánská Anglie byla zaplavena literárními queer monstry a to se brzy začalo překlápět na stříbrné plátno.
Situace s homosexualitou ve filmu je trochu složitá. V úplných začátcích média nebylo ukazování náklonnosti stejnému genderu nic extra šokujícího. Pak si na Hollywood došlápla nově zformovaná katolická Liga za slušnost a chlapi měli s líbáním chlapů utrum. Samozřejmě řada tvůrců proti pravidlům bojovala. Mezi nejslavnější jména odboje patří třeba Alfred Hitchcock, ale ten spíš nenáviděl cenzory a rád provokoval, než že by bojoval za práva homosexuálů ve filmu. V šedesátkách a sedmdesátkách začala situace trochu povolovat, ale s příchodem epidemie AIDS ve Spojených státech se nechuť k LGBT komunitě obnovila v plné síle.
Až do poloviny devadesátek se tak homosexualita projevovala hlavně v prvoplánově „brakovém” žánru, jako byl horor. A opět na straně monster. Queer témata těch původních gotických se pak projevovala naplno s Frankenstainovou nevěstou, Wolfmanem nebo Draculovou dcerou. Gradovala pak naplno u Normana Batese z Hitchcockova Psycha, Leatherface z Texaského masakru, Buffalo Billa z Mlčení jehňátek a mnoha dalších. Pravda, většina z nich padá spíš do sekce transgender, ale zaprvé běžný divák tenkrát nechápal rozdíl a za druhé debata o transgenderu v hororu je úplně jiná ballgame.
Přihořívá
Často ale v těch filmech nešlo jen o to, na konci slavně zabít gaye, queer témata a ikonografie často prosakovala celým filmem, aniž by si to diváci uvědomovali. Jeden z nejslavnějších gay filmů všech dob je Noční můra z Elm Street 2. Ne proto, že by Freddy Krueger byl homosexuál, ale proto, že celý ten film přetéká výjevy na mladá zpocená mužská těla… a je to o týpkovi, který chce proniknout do mladého kluka. Koncem osmdesátých let gayové druhou Elm Street milovali natolik, že v amerických gay klubech hrála nonstop ve smyčkách. Scénárista s režisérem se až po letech přiznali, že všechna ta LGBT symbolika byla záměrná.
Ostatně není náhoda, že gayové milují horory. Dnes už je to téměř stereotyp, podobně jako Asiaté, co jsou dobří na matematiku, a Romové, co umí bezvadně na housle. Možná je to ofenzivní tvrzení, já jen vím, že se to říká a že neznám homosexuála, který by nemiloval hororové filmy.
Strašidelných gayfilmů pak vznikaly na přelomu tisíciletí mraky. Schumacherovi Lost boys, Covenant… Ale až donedávna neexistoval film, který by byl schopen nebo ochoten říct napřímo: “Tohle je gay. Je to hlavní postava. A tenhle příběh je o tom, jaký to je bejt gay.” Minimálně tedy ve filmu. Clive Barker takové věci píše od 90. let. Když se takové filmy objevovaly, většinou byly přísně symbolické. Jako třeba povedený body horror Raw. Jenže pak přišel rok 2017 a Jordan Peele se svým Get Out totálně přepsal pravidla žánru.
Spirála
V minulosti byla řada hororových filmů, které se potýkaly s rasismem a sociálním pnutímve společnosti. Ale jak má horor ve zvyku, dělaly to symbolicky, pomocí znaků a kódů. Get Out, v české distribuci Uteč, nicméně ukázalo, že se s takovými tématy dá nakládat velice dobře i doslovně, názorně a nemusí ztratit nic na síle, ba možná naopak. Jordan Peele se svým komediálním backgroundem prostě přišel na to, že když chcete udělat horor o rasismu, měli byste udělat horor o rasismu. Ne o zombíkách. Což není kopnutí do George Romera, jen to znamená, že už není rok 1968 a trumpovská Amerika možná potřebovala spíš ránu do obličeje než symbolismus.
A tak jsme v roce 2020 dostali kanadský film Spirála. Zasazen do začátku 90. let snímek sleduje gaypár, který se společně s náctiletou dcerou jednoho z gentlemanů, nastěhuje do domu na malém městě. Malik, mladší a řekněme feminnější z dvojice, má za sebou ale těžké trauma a postupně začíná trpět nepříjemným stihomamem. Všichni ho chtějí dostat a zabít, protože je teplej. Otázka je, co je realita a co paranoia.
Už z téhle krátké parodie na synopsi můžete vidět podobnost mezi Spirálou a Get Out. V perexu jsem psal, že nejnovější SAW film pravděpodobně tenhle kanadský indie horror náležitě SEO-pohřbí. A to je určitě pravda, ale není to ten hlavní důvod, proč se ze Spirály nestane kultovka jako z Peelova Uteč. Prostě to není tak dobrý fim. Koneckonců, maláco je. Spiral je prostě jen pravděpodobně lehce nadprůměrný okultní folkhoror. Ono je to s klasifikací hororových filmů vždycky maličko složité.
Co z ní ale dělá jeden z nejdůležitějších filmů loňského roku jsou záblesky toho, jaké by queer horory mohly za pár let být. Vynikající sekvence ne o boji s vlastní sexualitou, ale o tom, jak na ni reaguje okolí. A hlavně úplně nové narativní prostředky, které tvůrcům hororu dávají plně rozepsané homosexuální postavy.
“I see gay people!”
Tak například Malik je, jak jsme říkali, ten feminnější a emočnější z ústřední dvojce. Je to tedy on, který v podobném typu příběhu zastává archetyp hysterické ženy, o které se nakonec ukáže, že má pravdu. Archetyp, který se v podstatě nezměnil od Polanského Rosemariina děťátka. Ale teď se proměnit může. Protože Malik ve filmu sice vyšiluje a pláče… ale taky je to chlap, který má metr osmdesát a atletickou postavu, takže ve filmu může (a taky to udělá) drapnout v noci baseballku a jít si podat vetřelce, který se mu dostal do baráku. Homosexuální pár dává hororovým tvůrcům úplně novou dynamiku, se kterou mohou vykouzlit nečekané postupy a žonglovat s archetypy.
Spisovatel Clive Barker to ví. Comicsový tvůrce Alan Moore to ví, jeho protagonista v lovecraftovské Providence je přesně tenhle typ postavy, která napříč dějem skáče mezi genderovými stereotypy… teď už jen aby to pochopili filmaři. Řečeno obrazně, tak, jak to má horor nejradši, teplého Draculu už jsme měli, teď je čas na teplého Van Helsinga.
