Boží mlýny chtějí být komediální kriminálkou, ale nechtěně připomínají spíš Čtyři vraždy stačí, drahoušku
Šestidílná minisérie České televize Boží mlýny má ambice vyprávět vtipně o kauzách inspirovaných skutečnými zločiny. Dobře, i popravy nebo mrzačení dětí se dají podat s humorem, ale v případě Božích mlýnů se komediální linie s tou kriminální bolestně míjí, stejně jako se celý cyklus vymyká běžné realitě. Čím to, že natolik zkušení tvůrci jako režisér Jan Hřebejk nebo představitel hlavní role Martin Myšička neviděli, kam se projekt zvrhává?
Martin Myšička hraje policistu a univerzitního profesora kriminalistiky Karla Faita, který má poněkud svérázné vyšetřovací metody. Mimo jiné kvůli neshodám s vedením jeho kariéra u policie záhy skončí. Spolu se svým zámožným studentem Alexem Braunem (Vincent Navrátil) a televizní reportérkou Markétou Stránskou (Eliška Křenková) vytvoří tým odhodlaný napravovat soudní křivdy. V prvním díle nazvaném Provaz jde o případ mafiána, který nechal popravit svého věřitele, ve druhém (Spící lodě) o kauzu arogantního podnikatele, jenž agresivní jízdou zabil tátu od rodiny a zanechal jeho dceru s trvalými následky. Případy vycházejí ze skutečných událostí, s nimiž se při své práci investigativního novináře setkal spoluautor scénáře Janek Kroupa.
Díly začínají u soudu, od nějž pachatelé odcházejí s osvobozujícími verdikty. Spravedlnost do svých rukou poté berou Fait a spol. Je to trochu detektivka naruby: víme, kdo co spáchal, a sledujeme, jak se ho za to podaří klepnout přes prsty. Jenže co je to za právo, když se o něj místo státních institucí zasazují samozvaní mstitelé s vlastními trestními sazbami? Nekomplikovaného diváka nejspíš potěší, že lumpové dostanou za vyučenou, ale mechanismus „lidového soudu“ působí populisticky a nebezpečně. Nemluvě o tom, že Boží mlýny v názvu přece znamenají něco úplně jiného, než když někoho zničí partička lidí, kteří se prostě rozhodnou, že mají patent na spravedlnost.
Jednoduché případy jsou navíc vyprávěné velmi prostě – a kdo by v neděli večer nezvládl udržet pozornost ani těch pár desítek minut, dočká se na závěr dílů retrospektiv, které mu celý průběh pěkně polopatě vysvětlí. Podivnou vírou ve spravedlnost z rukou kladných hrdinů i nekomplikovaným způsobem vyprávění Boží mlýny vytvářejí atmosféru mladické naivity. A tu prohlubují i snahy o komedii: nejenže se humor tluče s drastičností příběhů, ale navíc velmi často sklouzává ke kouzlu nechtěného.
V prvním díle třeba k vyřešení kauzy přispěje přestřelka jako z Limonádového Joea. Ve druhém hraje velkou roli padělání obrazů, což je samo o sobě dost školácká kriminální rekvizita, a dojde k situacím, jako když na aukci pozůstalosti po tetičce Martě dorazí tetička Marta. Lidé napříč díly se převlékají za kovboje, což má být zřejmě jakýsi průběžný vtip. Dialogy srší vtipy typu „Co to je za obraz? Nevím, nejsem v obraze.“. Panoptikální zloduši jsou jako vystřižení ze Čtyřlístku.
Nejnaivnější je potom představa o fungování institucí jako banky, televize nebo policie jako taková. Boží mlýny se sice mají odehrávat ve skutečném světě, ale je v nich třeba možné pronajmout si luxusní kancelář v honosné budově velké banky tak, že tam přijdete s kovbojským kloboukem a falešným knírem a uplatíte správce baráku. Televizní reportérce zase někdo úplně cizí zavolá, vylije na jinou postavu kýbl špíny a hned se to dostane do hlavních zpráv.
Při sledování Božích mlýnů se těžko odhaduje, co z nich má být vnímáno jako pokus o reálie, co je myšleno jako komediální nadsázka a co je úplně mimo. Takové kolísání zní dost nepochopitelně, když má minisérie přece dosti zkušené tvůrce. Režisér Jan Hřebejk natočil (podařených) komedií několik a kriminální žánr si úspěšně vyzkoušel třeba v Rédlovi nebo Detektivech od Nejsvětější Trojice. Nebo takový herec jako Martin Myšička: vždyť musel vědět, že postavu bohatého homosexuála Boba, samu o sobě absurdní, nevytvoří jen skrze afektované šišlání a „světáckou“ hlášku „Just a minute!“.
Myšička se v Božích mlýnech podobných excesů nedopouští příliš často, Eliška Křenková si v roli reportérky uchovává svou charakteristickou odtažitost a Vincent Navrátil konečně dostává adekvátní prostor ke svému talentu. Osvěžující je i práce s neokoukanými lokacemi, se kterými si kamera ráda pohrává. Ale dílčí kvality nezastřou, že jako celek působí minisérie jako prapodivný hybrid, nad jehož nesourodostí zůstává rozum stát.
Jeho nekonzistence připomíná loňský film Bourák, který asi na papíře taky dával nějaký smysl, ale pak při jeho výrobě docházelo k nejrůznějším změnám, až se z výsledku stal nepochopitelný paskvil. Estrádní humor a laciný pocit zadostiučinění, že „spravedlnost“ zvítězila, jsou na nedělní prime time na ČT 1 hodně málo.
