Devadesátková Mumie je lepší než většina filmů s Indym Jonesem
Je možné, že to nevíte, nebo to možná víte, jenom vám to úplně nedošlo. Cinematická univerza, jako to od Marvelu, nejsou nový výmysl. Mezi dvacátými a čtyřicátými lety měla takové filmové univerzum společnost Universal. Vlastnil totiž práva na všechna klasická monstra. Dracula, Frankenstein, monstrum z Černé laguny, mumie… Samozřejmě s tím nikdo jako s univerzem nenakládal, ale některá monstra se ve filmech navštěvovala. Byly crossovery i týmovky. A po padesáti letech, hluboko v devadesátkách si chtěl Universal svoji slavnou monstr-éru zopakovat.
Přístupy byly různé. Vznikl legendární Coppolův Drákula, ten podivný film s Julií Roberts, kde hraje služku doktora Jekylla, Kenneth Brannagh natočil Frankensteina, jako kdyby to byl nějaký jeho shakespearovský projekt, a vznikl i divnothriller, kde Jack Nicholson hraje vlkodlaka. Kromě Drákuly ale neměly tyhle filmy valný úspěch. Poslední karta, kterou mohl Universal zahrát, byl remake Mumie z roku 1932.
Původně to měl být strašidelný nízkorozpočťák, počítalo se s 15 miliony dolarů. Na režisérské křeslo se chvíli uvažovalo o hororové legendě Clivu Barkerovi, dokonce měl chvíli režírovat sám George Romero. Napsat scénář měl tehdy čerstvě udělaný režisér Stephen Sommers, který měl za sebou hranou Knihu džunglí. Sommers sice scénář napsal, ale rozhodně to nebyl film za 15 milionů dolarů. Byl to epický dobrodružný příběh ve velkém hollywoodském stylu. A v Universalu byli nadšeni natolik, že ze Sommerse udělali režiséra a budget mu navýšili na 80 milionů dolarů.
A v roce 1998 se začala Mumie natáčet.
Do pouště!
Sommers měl naprosto jasnou vizi toho, jak by měl film vypadat. Na hlavní roli mu byl nabídnut Tom Cruise, Brad Pitt i Leonardo DiCaprio, ale Sommers měl oči jen pro Brendana Frasera. A jedině dobře. Fraser sedl do dobrodružné jízdy jako prdel na hrnec a Mumie se stala jeho nejslavnější rolí. Ale rozhodně to neměl jednoduché.
Část filmu se natáčela v ateliérech v Británii, ale drtivá většina se točila na lokacích v Maroku. Ztracené město Hamunaptra se v poušti stavělo šestnáct týdnů. Saharské vedro bylo pro celý štáb naprosto devastující a každý herec, technik, zvukař, filmař, bedňák, všichni museli pít speciálně upravené drinky, které zabraňovaly agresivní dehydrataci. Nehledě na to, že místní voda způsobovala všem úporné… hm, zažívací potíže. Během natáčení bylo několik lidí hospitalizovaných kvůli horku a útokům místní fauny. Ironicky největší problém dělali škorpioni, kteří pobodali desítky lidí od filmu.
Nejhorší to měl asi sám Brendan Fraser, protože ten byl navíc během natáčení několikrát zraněn. Naraženiny a zlomená žebra byly v podstatě běžné. Úplně nejšílenější moment ale byl, když během natáčení zemřel! Ve scéně, kdy Ricka O’Connella, Fraserovu postavu, věší v egyptské věznici, někdo špatně utvořil tu filmovou smyčku a filmaři svoji hlavní hvězdu defacto oběsili. Podle všeho se herci zastavilo srdce a musel být přímo na place resuscitován. … A pak to natočit znovu a pořádně.
Tam, kde tradiční filmařina nemohla posloužit, využilo se speciálních efektů, které tenkrát pro Mumii zařizovala nejlepší společnost na světě – Industrial Light & Magic, studio, které svého času zakládal George Lucas. Mimochodem, nemrtvý Imhotep byl první CGI osobou na stříbrném plátně, která byla anatomicky modelována podle reálného člověka. A přestože jsou z dnešního pohledu některé počítačové výjevy maličko zastaralé, většina z nich se i po dvaceti letech drží překvapivě dobře.
Hudbu dělal Jerry Goldsmith v podstatě na vrcholu své kariéry. Tenhle gentleman měl v té době za sebou soundtrack k Planetě opic, Vetřelci, Vikingům i Gremlinům, ale stejně bych si troufl tvrdit, že Mumie je jeho nejlepší práce vůbec.
Zkrátka, tenhle film byl udělán s velkou láskou a péčí, s jasnou vizí a ryzím odhodláním. Což je velká část toho, proč je tenhle biják taková pecka. Ale není to ten hlavní důvod.
Sarkofág má zlaté dno
Důvod, proč čtete tento článek a proč vy i já milujeme Mumii, je její expertně napsaný scénář. Jako buďme k sobě upřímní, devadesátková Mumie není Občan Kane, ale taky to o sobě moc dobře ví. Je to v podstatě vysokooktanová verze Indyho Jonese s mnohem větším množstvím hororových i komediálních prvků. Konkrétně ta část ve druhém aktu, kdy Imhotep obchází nejdřív podzemí a potom i Káhiru, aby si bral od lidí životně důležité orgány, dokáže vykouzlit mrazení v zádech dodnes. A nahláškovaný je ten film od začátku do konce.
I ty momenty scénáře, které by se mohly zdát dnešní generaci Z „problematické”, jsou tak nějak vykoupeny tím, že je to přece jenom poklona šestákovým dobrodružným románům z přelomu minulého a předminulého století… A ano, Arabové jsou v tom filmu jenom chodící stereotypy. Ale stejně tak to mají i arogantní Britové a zbraněmi posedlí Američané.
Hlavním vrcholem scénáře jsou ale postavy, které jsou trochu archetypální, abyste se s nimi rychle sžili, ale neskutečně funkční. Hrdá a prudce inteligentní #GirlPower egyptoložka a knihovnice Evelyn Carnahan, kterou famózně ztvárnila Rachel Weisz, její zlodějíčkovský bratr Johnathan, britský národní poklad John Hannah a finálně ironický dobrodruh se zlatým srdcem Rick O’Connell v podání téměř vždy živého Brendana Frasera.
Nebojím se říci, že první Mumie (zapomeňme teď na dva pitomé sequelly, ještě pitomější spinoff Král škorpiónů, debilní videohru a bizarní animovaný seriál) je to nejlepší, co u Universal monsters za posledních čtyřicet let vzniklo. Ani Wolfman, ani Dracula Untold, Neviditelný muž nebo nedejbože nová Mumie nesahají téhle popcornové jízdě ani po kotníky. Studio se dodnes snaží marně vytvořit svůj Dark Universe, přitom ho měli rovnou tady. Měli nechat O’Connella bojovat s upíry, monstry a Frankensteinem a bylo by.
Na závěr možná trochu kontroverze. Klidně bych řekl, že Mumie je lepší než většina filmů s Indym Jonesem.
