Všechno, co potřebujete v krizi středního věku, je láska, říká nový Matrix
Nový Matrix je o dost jiný než předchozí části série a nejspíš i o dost jiný, než jaký ho čekali její obdivovatelé. Dělá si legraci z fanoušků i z celého matrixového univerza, kope do hollywoodských struktur, ze kterých vyrostl, akci nechává na druhé koleji a s gustem se rochní ve scénách, které by v méně sebeironickém díle působily jako nehorázný kýč.
„Pár děcek jsme zabavili,“ brání se nesměle Thomas Anderson s psíma očima herce Keanu Reevese. Myslí tím trilogii videoher Matrix, Čtvrtá část filmové série se totiž tváří, že ty tři předchozí byly superúspěšnými hrami, do nichž programátor a vývojář Anderson promítl sám sebe a své vize. A také své noční můry, které ho dohnaly na pokraj sebevraždy. Od té doby chodí k psychoanalytikovi, jenž do něj cpe modré pilulky a udržuje ho v práceschopném stavu. Až zase jednou, kde se vzal, tu se vzal, objeví se pohádkový drsňák s červeným práškem.
Film The Matrix Resurrections nešetří sám sebe, předchozí části ani diváky, kteří na Matrix přísahali a „nacházeli“ v něm kinematografické revoluce a hluboké pravdy o smyslu života a vůbec. „Matrix je filozofie v PVC,“ zazní ve snímku ve scéně korporátní porady, jíž se Anderson musí účastnit a na níž padají také hromady floskulí, kterými se skalní příznivci série kdysi zaklínali. Přímý zásah čeká i studio Warner Bros., jež se pokračování Matrixu pokouší udělat za každou cenu s původními tvůrci i bez nich; ve filmu je tím myšlena hra, ale je asi jasné, jak to autoři filmu mysleli. (Z režisérského dua Wachowských zbyla jen Lana, někdejší Laurence.) Nešťastný Anderson sedí ve vaně se žlutou gumovou kachničkou na hlavě a nejradši by nebyl.
Ať zvedne ruku, kdo si pamatuje, o co šlo ve dvojce (Reloaded) a trojce (Revolutions). A ať se přizná ten, kdo si myslí, že to dávalo smysl. Čtyřka už přestává být filmem a stává se konceptuálním uměním, které dosavadní matrixovou tradici rekontextualizuje a radikálně přebudovává její narativ (ano, filozofie v PVC).
Z předchozích dílů se v novém filmu objevují poměrně štědré ukázky, aby se polopatě vysvětlilo, jaké motivy a scény se opakují. V zásadě jde ale o to, že Anderson je vyhořelý chlápek, který zažívá krizi pozdního středního věku. A taky je zamilovaný do podobně staré paní, co chodí do stejné kavárny jako on a hraje ji Carrie-Anne Moss. Podnik se jmenuje Simulatte (narážka!) a ona Tiffany, což zní skoro jako Trinity, jestli chápete. Pak parta etnicky pestrých šikovných lidí Andersona extrahuje z Matrixu (tedy ze simulace, kterou vnímáme jako realitu) do skutečného světa (ovládaného stroji) – a nestane se skoro nic kromě toho, že Anderson, nyní Neo, si pořád myslí na Tiffany, tedy Trinity.
První část dvou a půlhodinového snímku tedy spočívá v žihadlech namířených proti filmovému průmyslu, světu velkých společností a fanouškům, kteří jim jejich produkty „žerou“, druhá pak je celkem jímavou story o tom, že i po padesátce mají lidé nárok na druhou šanci a na lásku se vším všudy včetně vznášení se mezi mrakodrapy za východu slunce.
The Matrix Resurrections je daleko nejvtipnějším dílem série; při vědomí toho, že v předchozích částech humor skoro chyběl to nezní jako velký výkon, ale u tohohle filmu se dá místy opravdu od srdce zasmát. Postnoirová estetika zůstává stejná, triky špičkové, ale o to nejde: bullet time už dnes totiž nikoho nepřekvapí, ale sebesžíravé vtipy o něm, které se tu objeví hned několikrát, rozhodně spoustu lidí pobaví. A druhá polovina snímku, která si nezadá s pozdními filmy Richarda Gerea typu Noci v Rodanthe, skoro zahřeje u srdíčka.
Fanoušci prvního Matrixu se možná budou nad tímhle žánrovým a myšlenkovým vývojem trochu durdit, ale snad za těch víc než dvacet let od premiéry jedničky taky trochu vyrostli.
