Ben Affleck jako policajt, který nemůže věřit ani sám sobě, hledá unesenou dceru v žánrovém cvičení Hypnotik
Policista Danny otřesený tím, že jeho dcera beze stopy zmizela, zkusí překazit bankovní loupež – a v sejfu banky nenajde nic jiného než právě fotku své malé Minnie. Je blázen, dostal se do víru masivní konspirace, nebo má skutečně šanci dát si rodinu zase dohromady? Ben Affleck má ve sci-fi thrilleru Roberta Rodrigueze Hypnotik ten typ role, co mu jde nejlíp: moulu s dobrým srdcem. I když je ten moula někdy chytřejší, než vypadá.
Ben Affleck může být oscarový scenárista (Dobrý Will Hunting) i režisér (Argo), může točit skvělé noirové kriminálky (Sbohem, baby, Město) – ale jako na herci na něm vždycky bude něco legračního. Za jeho urostlým chlapáctvím, hranatou bradou a upřenými pohledy je pořád cítit klukovské rozechvění, snad stydlivost a nejspíš i určitou bezradnost. Což je u řady rolí, třeba u Batmana, handicap (ne, že by Zlaté maliny něco znamenaly, ale je příznačné, kolik jich Affleck zvládl pobrat), ale pro jiné naopak ideální kombinace. A je jedno, jestli v nich hraje jenom hodného tátu (Táta na plný úvazek), nebo hodného tátu, který nemá problém sem tam někoho zabít. Jako právě v Hypnotikovi.
Hypnotik má (při prvním zhlédnutí) komplikovaný děj, ale evidentní žánrové zařazení: patří mezi thrillery, v nichž věci a postavy nejsou těmi, kterými se zprvu zdají být, a divákovou „prací“ a potěšením je přicházet na to, kdo je kdo a jak to je celé „doopravdy“. Filmy jako Počátek, Prokletý ostrov, Memento, Total Recall a mnohé další, o Hitchcockových základních kamenech žánru nemluvě, pracují s dvojtými identitami, vnořenými realitami, posunutým vnímáním skutečnosti a hlavně s institucí takzvaného „nespolehlivého vypravěče“, který nás neustále udržuje v nejistotě.
Proto je Hypnotik režijně sofistikovanější, než by se mohlo zdát: ještě než se divákovi aspoň trochu odkryje v tom smyslu, že je všechno trochu jinak, dává mu nejrůznějšími detaily najevo, že je všechno „aspoň“ trochu divně. Proč terapeutka tak ťuká propiskou? Proč downtown texaského Austinu působí tak sterilně? Nezmizí některé postavy z děje až moc rychle a „bezstarostně“? Scenárista, režisér a příslušník devíti dalších filmových řemesel Robert Rodriguez ve filmech jako Desperado, Od soumraku do úsvitu, Grindhouse: Planeta Teror a dalších krvácích režijním jemnocitem nikdy nevynikal, proto je jeho umírněnost v Hypnotikovi příjemným překvapením.
Podobně nečekaně povedený je i scénář, který (vedle Rodrigueze) napsal primárně Max Borenstein, podepsaný zatím pod poměrně tupými podívanými z univerza Godzilly a King Konga.
Herecky vedle Afflecka vyniká hlavně William Fichtner – mistr malých rolí (manažer banky v úvodu Temného rytíře), který tu konečně dostává prostor, jaký si zaslouží. Hraje padoucha Lva Dellraynea, jenž zjevně dezertoval z tajného vládního programu na pěstování schopností hypnózy a sugesce a rozjel vlastní agendu. Děj se z Austinu přesune do Mexika a pak zase někam úplně jinam, ale o to moc nejde: hlavní jsou dějové zvraty, atmosféra nejistoty, výživné herecké etudy (Jackie Earle Haley!) a jednotlivé scény. Třeba ta, v níž se Danny snaží schovat nebo utéct na seřazovacím nádraží vlaků, je malou lahůdkou.
A tak je třeba brát i Hypnotika jako takového. V kinech díru do světa neudělal, ale časem by si ho mohli na streamingových službách najít milovníci povedených žánrových cvičení – a zamilovat si ho.
