Jaký by byl život bez strachu? Zkusili jsme o tom vyprávět, říkají tvůrci vynikající sci-fi Bod obnovy
Je rok 2041. Lidé mají ústavní právo být v případě nepřirozené smrti oživeni a pokračovat v nastavené existenci. Stačí, aby si každých osmačtyřicet hodin vytvářeli digitální zálohu svého vědomí – takzvaný bod obnovy. Kriminalistka Em však dostává na starosti případ „absolutní vraždy“, po níž už není možné oběti vrátit do života... Scenárista a režisér Robert Hloz, producent Jan Kallista a jejich tým poskládaný většinou z celovečerních debutantů vytvořili v originální sci-fi Bod obnova jeden z nejlepších českých filmů posledních let.
Roberte, jako scenáristé jste pod Bodem obnovy podepsaní tři, vedle vás ještě Tomislav Čečka a Zdeněk Jecelín. Kdo přišel s tím základním nápadem, že se lidé můžou zálohovat?
Robert Hloz: Začalo to tak, že jsme se sešli v hospodě, házeli na stůl nápady a přemýšleli, o čem by mohl být náš první celovečerák. Evropou zrovna bouřily zprávy o teroristických útocích ve Francii a Tomislava napadlo – co kdyby ve střední Evropě v blízké budoucnosti bylo zavedeno pravidlo, že když si člověk každých 48 hodin vyrobí svou zálohu, nemůže vlastně umřít. Přišlo mi to hodně odvážné, myslel jsem si, že takový film nepůjde v českých podmínkách realizovat. Zároveň jsem ten nápad ale nemohl dostat z hlavy, hned nás napadala spousta skvělých scén z toho světa. Poprosil jsem Tomislava, ať na jednu stránku sepíše ty nejdůležitější myšlenky, ať je nezapomeneme, a pošle mi to. On mi za týden místo toho dodal hned prvních osmdesát stran scénáře. A už úplný úvod byl tak strhující, že jsem pochopil, že nic lepšího mít v rukou dlouho nebudu a že stojí za to do toho jít. Že když tomu věnuju spoustu energie a budu věřit, že ten film vznikne, tak se to povede a bude skvělý.
Bod obnovy srší originálními nápady, klade náročné existenciální otázky, žánrově jde nejen o sci-fi, ale i o kriminálku a film noir... Honzo, musel jste trojici scenáristů z pozice producenta nějak brzdit?
Jan Kallista: I mně se scénář velice líbil hned od začátku, ale zároveň nám bylo s Robertem jasné, že se musíme s nápady držet při zemi a vymýšlet je tak, aby byly realizovatelné. Je to svým způsobem alchymie, člověk se spoléhá na intuici, co ve scénáři nechat a co ne, aby ten film pořád fungoval. Ke konci tvorby scénáře už jsem nechtěl ořezávat a vyhazovat nic, vždycky to bylo o nějaké rozumné diskusi.
Bod obnovy by nefungoval bez promyšlené a vypiplané výtvarné stránky, která vytváří pocit uvěřitelného, „žitého“ světa budoucnosti. Jak jste vizuál vytvářeli?
RH: Fáze přípravy výtvarna byla velmi dlouhá. Ve vizuálu jsme se odrazili od myšlenky, že v budoucnosti budou města potřebovat růst nahoru. Dnes se tomu památkové ústavy brání, ale kdyby to bylo skutečně nutné, mohly by povolit, že se staré budovy nastaví do výšky za dodržení původního stylu a určitých pravidel. Zároveň platí, že se ve vlnách opakuje a recykluje vkus, teď tu třeba máme retro z 80. let – v designu, v seriálech jako Stranger Things... Představili jsme si, co se nám asi bude líbit za nějakých dvacet let a k čemu se v té době budeme vztahovat zpátky. A dospěli jsme k tomu, že i když by budoucí technologie mohla fungovat bez přístrojů, gadgetů, třeba jen na bázi nějakého čipu v mozku, lidé budou pořád chtít něco držet v ruce a korporace jim budou chtít něco hmatatelného prodat. Taky budou znovu nadšení z přístrojů s tlačítky, protože design dnešních hladkých mobilů bude přežitek. Ve filmu vidíme i hodně recyklovaných aut, protože v budoucnosti bude levnější vzít stará auta a jen jim vyměnit motory, místo aby se vyráběla celá znova. Takže princip byl vzít něco, co známe, a podívat se na to z jiného úhlu, vymyslet, jak by to mohlo vypadat za dvacet let. Určitý retrofuturismus a recyklace, které budou za dvacet let v módě, se staly klíči k celému vizuálu.
JK: Přesně tohle je příklad, jak se nám podařilo udržet se v rozpočtu. Kdybychom vymýšleli úplně nový svět, nemohli bychom to finančně utáhnout. Uděláte jednu vydesignovanou, hodně futuristickou rekvizitu a pak už to roste exponenciálně: musíte k ní doladit prostředí a další složky a najednou vytváříte něco jako svět v Minority Report. Cesta nostalgie, retra a recyklace byla záměrným způsobem, jak film dokázat zaplatit.
Vizuální stránka je úchvatná i díky skvěle vybraným a neokoukaným lokacím. Zaujal mě hlavně stoletý Stránovský viadukt s barokním kostelem sv. Jiří u paty...
RH: Dobré lokace byly opravdu nezbytné k tomu, aby se Bod obnovy dal za ty peníze dobře natočit a zároveň vypadal cool. Potřebovali jsme nejen, aby lokace dobře vypadaly, ale aby dohromady vytvořily konzistentní svět. Několik let jsme proto objížděli místa u nás, na Slovensku a v Polsku. A třeba ten kostel byl velký oříšek: scéna s ním byla ve scénáři od úplně první verze. Hledali jsme ikonický kostel, který málokdo zná a který se vryje divákům do paměti. S filmovým architektem Ondřejem Lipenským jsme objeli snad všechny kostely v dosahu naší produkce, projížděl jsem webové stránky, které se zabývají historií kostelů a zahrnují i spoustou zbořených. Vybrali jsme pár „finalistů“ a dalších několik měsíců pak ještě trvalo dostat se k lidem, kteří nás mohli pustit dovnitř a dokázali zařídit, aby se tam mohlo natáčet. A nakonec jsme našli tak skvělá místa, že ten kostel, co ve filmu je, vznikl spojením těch nejlepších částí několika různých kostelů dohromady.
Bod obnovy vznikal dlouhých devět let. Můžete tu dobu nějak zrekapitulovat?
RH: Prvních pět let jsme hlavně cizelovali scénář. Hledali jsme způsob, jak naše nápady poskládat tak, aby vznikl film konzistentní, koncentrovaný a zábavný a zároveň aby se vešly do rozpočtu, který bychom byli schopni sehnat. Během těch let se kolem nás samozřejmě měnila situace, ve společnosti se střídaly různé strachy: nejdřív v Evropě byly zmíněné teroristické útoky, pak se stali tématem imigranti, potom přišel covid... Náš film má téma obnovy, která nabízí lidem možnost zbavit se strachu. Protože když se člověku něco stane, může se nechat zase obnovit a pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Snažili jsme se scénář přizpůsobit aktuálním obavám, ale zjistili jsme, že ty se pořád mění a že bude lepší udělat film nadčasový. Lidé se vždycky něčeho bojí, tak jsme zkusili vyprávět o tom, jaké by to bylo, kdybychom v životech strach prostě neměli.
A pak asi přišla fáze financování...
JK: Financování probíhalo během celé té doby a nastaly v něm různé eskapády, čekali jsme třeba na vyjádření filmových fondů. Vždycky to znamená nějak poskládat dílky puzzle tak, aby si sedly ve správný čas dohromady. Ale vždycky taky něco chybí – a pak přišel covid a celý plán nám rozboural, nějaké složky financování vypadly úplně... Nakonec jsme to dotáhli částečně ze svého.
RH: Samotné natáčení pak už šlo docela rychle. Poslední rok jsme strávili postprodukcí. Triková stránka si vyžádala dlouhý čas. Nechtěli jsme ji podcenit, film se ladil vlastně do poslední chvíle před premiérou na festivalu v Karlových Varech.
Dá se říct, jak vysoký byl nakonec rozpočet a jakou část z něj představovaly vizuální efekty a postprodukce?
JK: Pohybujeme se kolem 55 milionů Kč, tedy asi dvou miliónů eur. To je finančně jako takový lepší český film, ale u nás je myslím každá koruna na plátně opravdu vidět a podle reakcí diváků se zdá, že film působí jako mnohem dražší. Postprodukce tvořila dejme tomu čtvrtinu rozpočtu.
RH: Od začátku jsme chtěli, aby Bod obnovy vypadal dobře, abychom se nemuseli stydět za to, že jde o sci-fi. A aby to šlo vůbec udělat, museli jsme správně poskládat tým. Chtěli jsme, aby Bod obnovy byl film, který bude jiný, než cokoliv tu vzniká. S Honzou jsme proto udělali riskantní krok a schválně našli ty nejlepší a nejtalentovanější mladé ambiciózní tvůrce, kteří už se třeba stihli prosadit v reklamě nebo za sebou mají úžasné krátké filmy, a dali jsme jim šanci zazářit velkým filmem. Vyplatilo se to, protože do toho dali duši a obrovské množství energie a probdělých nocí, protože svoji práci milují.
JK: Láska nahrazovala peníze (smích). Byl to risk, protože na projekty debutantů se hůř shánějí peníze, fondy a další instituce jim tolik nevěří… A my jsme opravdu měli debutanta režiséra a scenáristu, mě jako producenta, hlavní herečku Andreu Mohylovou, kameramana Filipa Marka, hudebního skladatele Jana Šléšku... Naštěstí jsme se doplnili zkušenými lidmi, jako jsou třeba zmíněný architekt Ondřej Lipenský, oscarový střihač Jarosław Kamiński a další. Kdyby se synergie, která tímhle způsobem vznikla, měla vyjádřit penězi, musel by ten film stát třikrát tolik.
