Mám ambice a problém se ženami, říká Napoleon Ridleyho Scotta. A to nestačí
Velkolepé bitevní scény, výpravné interiéry, překvapivé množství jedovatého humoru, nějaká ta erotika a učebnicová ilustrace dobové politiky. Režisérský veterán Ridley Scott do svého velkofilmu Napoleon o titulním vojevůdci vložil, co by se dalo očekávat. Zapomněl do něj dát hlavně dvě věci: proč ten film vlastně natočil a co jím chtěl říct.
Napoleon Bonaparte se narodil 15. srpna 1769 v korsickém Ajacciu a vyrůstal... Ne, takhle snímek Napoleon nezačíná, i když by se to ke zvolenému způsobu vyprávění hodilo a tahle věta v něm skoro padne. Historický spektákl Ridleyho Scotta začíná pěkně naturalistickou popravou Marie Antoinetty, popisem jakobínského teroru a dalšími obrázky turbulentní situace v porevoluční Francii. Na tomto pozadí sledujeme vzestup mladého a ambiciózního dělostřeleckého důstojníka Napoleona, který dostane poprvé šanci pořádně se blýsknout při dobytí města Toulon a pak na sebe nabaluje čím dál větší politickou i vojenskou moc.
Zatímco moderní životopisné filmy si z osudů protagonistů vybírají jeden dva klíčové momenty nebo určité zásadní období (Královna, Nejtemnější hodina, Steve Jobs...), scénář Davida Scarpy je vystavěný tradičně. Vypráví chronologicky, klene se napříč několika dekádami, vysvětluje kontexty. Místy je dokonce až toporně staromódní, třeba když se divákovi snaží ládovat informace prostřednictvím dopisů předčítaných mimo obraz. V jednom z nich si Napoleon stěžuje zapuzené manželce Josefíně, že ho car Alexandr I. zradil. Máme z toho pochopit, že je Bonaparte chudinka a že mu chybí sociální inteligence? O tom je přece ten dvouapůlhodinový film skoro celý.
Gauner z Korsiky
Scottův snímek prokládá Napoleonovu kariérou jeho turbulentním vztahem se zmíněnou Josefínou, spojeným hlavně s urputnou, ale neúspěšnou snahou získat od ní dědice. Zatímco politické a soukromé peripetie jsou laděné do až vulgární frašky (politické pranice a domácí prcanice, lépe to nazvat nejde), bitvy režisérský machr s velkými zkušenostmi s historickými i válečnými filmy (Černý jestřáb sestřelen, Království nebeské, Gladiátor...) pojímá velkolepě. Bohužel jen v Toulonu a u Waterloo můžeme podrobněji sledovat Napoleonovo strategické myšlení. Aby získal Toulon, musí ovládnout přístav, pročež je třeba dobýt pevnost, kde získá děla, ze kterých rozstřílí britskou flotilu. Nechá si kvůli tomu odlít menší a praktičtější moždíře, provede noční přepad – prostě ví, co dělá, a štěstí mu přeje. U Waterloo se mu druhé složky, jak známo, nedostalo.
Ale co je Napoleon vlastně zač? Pochopíme, že má trauma z ambiciózní matky a že to moc neumí se ženami; moc to vlastně neumí ani s muži ve smyslu politického jednání. Jak několikrát zazní, je prostě gauner z Korsiky, ale nějak se zapomene vysvětlit nebo ukázat, co ho pohání – jestli jen ambice, nebo láska k vlasti, nebo dokonce upřímná snaha o mír v Evropě.
Kopce u Slavkova
Herecký výkon Joaquina Phoenixe je podobně rozpačitý. Napoleon v hercově podání působí jako přerostlé dítě s geniálním zeleným mozkem, ale s patologickým chováním. Phoenix navíc jako obvykle nepoužívá nijak široký výrazový rejstřík, vlastně se pořád tváří podrážděně nebo popuzeně a vypadá úplně stejně, když zírá na Josefínu (tvárnější Vanessa Kirby), jako když nechává střílet do lidí.
Dlouholetý Scottův spolupracovník, kameraman Dariusz Wolski ladí vizuál do přehnaně modrého, respektive žlutého filtru – podle toho, jestli jsme v podmračeném plenéru, nebo v interiéru osvětleném svíčkami. Nic sofistikovaného. Už na základě traileru se hodně řešila historická věrohodnost, ale ta je tu podružná. Například bitva u Slavkova se ve filmu odehrává na zamrzlém rybníku mezi kopci. Kopce tam tehdy určitě nebyly, rybník možná, můžeme se o to hádat, ale na plátně jde o to, že Napoleon potřebuje mít na bitvu výhled a že krev pod ledem ve zpomalených záběrech prostě vypadá dobře. Podobně jednoduše efektní je i hudební doprovod, kterému často dominuje tklivý mužský vokál, podle děje tu rusky bohatýrský, jindy v italštině.
Válka je vůl? Víme…
Nejzáživnější jsou na celém snímku bitvy – vedle zmíněných dále guerillové šarvátky s kozáky v Rusku a hořící Moskva. Mezi vším tím bojováním dojde na uzavírání mírů (vtipný je zejména Tylžský) a kratičké epizodky s exily (Elba s nevyužitým potenciálem pochodu na Paříž a svatá Helena). A když se Napoleon-vojevůdce po 158 minutách konečně probije ke konci své pozemské pouti a Napoleon-film ke konci stopáže, stejně zůstanou nejasné základní věci. Co si Scott a Scarpa o Bonapartem vlastně myslí? Co je na jeho osudu tak zaujalo, že o něm tak moc chtěli vyprávět? A co si z toho vyprávění máme vzít my?
Jednu indicii nabízejí statistiky mrtvých, které tvůrci uvádějí v titulcích během snímku i na jeho konci. Napoleon za sebou podle nich nechal na tři miliony mrtvých. Snímek také výmluvně ukazuje, že ani před dvěma sty let nebyla válka hezká, Bojovalo se sice ve fešáckých uniformách a generálové se k sobě chovali v rukavičkách, ale jinak ve filmu poměrně detailně uvidíme, jakou paseku z lidí nadělají dělové koule. Jenže to, že válka je vůl a vojevůdci bývají psychopaté, jsme nejspíš věděli i předtím. Možná bude sdílnější avizovaná čtyřhodinová režisérská verze.
