Temný případ skončil jako blamáž. Napětí vyprchá, když tvůrkyním vidíte až do žaludku
Díky první sérii slavná, dalšími pokračováními už ale poněkud vybledlá detektivní antologie Temný případ právě dovyprávěla svoji čtvrtou kapitolu. Tenhle Temný případ s podtitulem Temná krajina měl sice prý největší sledovanost ze všech, šest epizod jste ale spíš protrpěli s pocitem, že se po úvodní časové investici k závěru už nějak došouráte. Nebo spíš došúrujete. Koštětem, pokud budeme parafrázovat pondělní finále.
Zatímco první série dodnes odolává zubu času svou sevřeností, tedy zejména režijní disciplínou, díky níž jste za každým záběrem cítili koncept, jenž se postupně naplňoval, čtvrtá řada působí, jako by se vytvářela opačným způsobem, tedy vyvěrala spíš z korporátního brainstormingu, jenž dokáže na bílou tabuli načmárat všemožná hesla, aby je pak prostě strojově smíchal dohromady. Takže vznikne přehlídka klišé.
Jodie Foster a Kali Reis hrají dvě aljašské policistky Denversovou a Navarrovou, které pátrají po tom, co se stalo skupině výzkumníků z odlehlé polární stanice, odkud patrně v panice utekli, až nazí zmrzli v bizarním lidském sousoší ve sněhové bouři. Teď tají v místním hokejovém stadionu, spolu s jejich torzy se ale začíná vyjevovat i spojitost s neobjasněnou vraždou místní aktivistky, která hlasem původních obyvatel brojila proti těžební společnosti znečišťující vodu.
Danversová pak sice Navarrové nevěří, že za všechno může důlní moloch, a označuje to za “konspirační teorii”, zdejší ledová krajina je ale průhledná jak lesní studánka ve svých jasných opozicích na periferii světa, kde se také bohatí a mocní pasou na těch neprivilegovaných. Přidejte zneužívání drog či problémy s duševním zdravím nebo provázanost státu a korporátu a vyjeví se případ, jehož kontury někdo črtal spíš s žurnalistickou urputností než s filmařským citem. Co tady chcete vyšetřovat?
Když tak showrunnerka Issa López v rozhovoru řekne, že chtěla uctít ženy z původních národů, s nimiž projekt konzultovala, myslí to asi dobře, pro detektivku, kde mají být aspoň ze začátku v nejlepším případě podezřelí všichni, je však polibek smrti, když chcete někomu dělat službu. Rozhodně ne v nechtěně směšném finále, v němž vezme věci do vlastních rukou úklidová četa. Mohlo by to fungovat – sloužící, kteří se skrývali ve stínech, konečně převezmou iniciativu. Jenže Noční krajina není žádný oscarový Parazit.
Dojde samozřejmě i na traumata z minulosti obou detektivek, které jsou už žánrovou nutností. I tady je ale novinka nedokáže proplést s vyšetřováním tak hladce, jako se to podařilo třeba minisérii Mare z Easttownu se ztrápenou vyšetřovatelkou Kate Winslet, jejíž silou Foster ani Reis nevládnou ani zdaleka, jakkoliv seriál tematizuje ženskou sounáležitost a jakési sdílené sociální sesterství, které tuží odpor proti systému, jenž nedokáže potrestat násilníky. I tak ale mentální obrat Danversové na konci nevyznívá příliš přesvědčivě.
Možná ale i to působí líp než děsivé ledové jeskyně postavené ve studiu, v nichž se nalézá hájemství vědeckého pokroku, nikoliv však oblasti filmové výpravy. Jsou stejně umělé jako digitální zvěř, která se v několika epizodách objeví, aby spáchala sebevraždu, nebo neměla jedno oko. Pokud z aljašského městečka Ennis nikdo doopravdy neodejde, jak říká Danversová, můžeme být jenom rádi, že se to netýká nás diváků.
