Geniální přítelkyně a Příběh ztracené holčičky: poslední řada seriálu podle románů Eleny Ferrante je tu
Tak už dnes večer, přátelé kvalitních seriálových (melo)dramat! Po šesti letech od vysílání prvního dílu přichází čtvrtá a poslední řada kriticky i divácky skvěle přijatého italského seriálu Geniální přítelkyně. Představitelky dvojice neapolských kamarádek, Alba Rohrwacherová (Elena „Lenù“ Grecová) a Irene Maiorinová (Raffaella „Lila“ Cerullová), okomentovaly v rozhovoru pro Reflex, který vyjde ve čtvrtek 12. září, natáčení Příběhu ztracené holčičky. Tak se jmenuje poslední část tetralogie proslulé, a přitom tajemné, protože pseudonymní Eleny Ferrante. Desetidílný závěr seriálu nás bude na Max a HBO (tam je premiéra 22. října) provázet až do půli listopadu.
Elena Grecová a Lila Cerullová se poprvé setkaly jako předškolačky v roce 1950 v Neapoli. Čtvrtý díl ságy sleduje jejich životy v Itálii na konci 80. let 20. století, v závěru dekády politického násilí a sociálních nepokojů. Jejich odrůstající děti i ty nově příchozí, jejich osudoví muži a peripetie vztahů s těmi předchozími, jejich kariéry i nebezpečí ve velkoměšťáky opovrhované Neapoli, smrtící zemětřesení… To vše Elena a Lila prožívají bok po boku, protože konečně opět bydlí ve stejné čtvrti. Ještě předtím spisovatelka Elena opustila manžela, aby žila s jiným známým univerzitním profesorem, filozofem a veřejným intelektuálem, s Ninem Sarratorem. Jenže ten se k podobnému osvobození od své předchozí rodiny nemá. Mezi rozchody a bouřlivými hádkami počnou Immu – ve stejném období, kdy podnikatelka Lila otěhotní s Enzem, svým životním i obchodním partnerem. Sesterství Lily a Lenù je pevnější než kdy dřív, jenže pak přijde nejstrašnější možná událost v životě jakéhokoli rodiče a všechno se změní...
Alba Rohrwacherová (Elena) a Irene Maiorinová (Lila) v Reflexu č. 37/2024 hovoří o tom, jaké to je, zdědit postavy ke ztvárnění po čtveřici jiných žen, jak je to v dnešní Itálii s ženskou emancipací nebo jak se dvě geniální přítelkyně v poslední řadě promění. Pár odpovědí, které se na papír nevešly, najdete zde:
Co jste se během četby a hraní svých postav naučily o sobě samých?
Rohrwacherová: Bylo toho hodně, prózy Eleny Ferrante jsou pro můj život zásadní. Vzpomínám, že když jsem Geniální přítelkyni četla poprvé, hlavou mi setrvale zněl Lilin hlas. I v ní se hodně nacházím a poznávám. Vzpomínám si taky na svoje obavy o osud té druhé: „Prosím tě, Eleno, zachraň se,“ říkala jsem si pořád a jen bezmocně sledovala, jak Elena chybuje, jak na sebe vrší špatná rozhodnutí. Přemýšlela jsem nad ní tak, jako bych byla v kůži Lily a měla její instinkty. Pak jsem se stala díky oslovení filmařů Elenou a upnula se na ni. Co z jejího chování pro mě dřív bylo nepřijatelné, přišlo mi najednou zcela věrné, pochopila jsem ji a zjistila, že nakonec má svou hrdost a důstojnost. Je to nejsložitější, nejkomplexnější postava, jakou jsem kdy hrála.
Maiorinová: To je příjemné, zamyslet se jednou nikoli nad tím, co jsem ze sebe dala postavě, ale uvědomit si, co postava předala mně a co z ní ve mně zůstane. A že toho je! Námět a scénář mi přišly velmi hluboké, to literární dílo je tak populární i proto, že se dotýká svou podstatou nás všech. Lila je pro mě velice silný, nezlomný člověk – to, jak přijala své mateřství, jak adaptovala a zároveň narušila pravidla patriarchátu, na jihu Itálie tehdy hluboce zakořeněného… Připomíná mi, jak statečná můžu jako lidská bytost být, bojuje proti privilegovaným i tím, že se mezi ně infiltruje, je bohyní pomsty. Když jsem tu knihu poprvé četla, vracely se mi moje vlastní zážitky – stejně jako maličká Lila jsem kdysi bránila svoji kamarádku proti klukům s kamenem v ruce. A sdílíme divokost.
Vztah Eleny a Lily od samého začátku osciluje mezi nenávistí a láskou. Nedokážu se smířit s tím stereotypem, že ženské přátelství musí být založeno na tomto antagonismu.
Rohrwacherová: Určitě nemusí. My se sestrou (oceňovaná režisérka Alice Rohrwacherová režírovala dva díly Geniální přítelkyně; pozn. red.) takový vztah nemáme; navzájem se obdivujeme, nevstupujeme do temna. Ale je mi zřejmé, že i způsob Elenina a Lilina přátelství existuje, a umím ho akceptovat a pochopit.
Maiorinová: Ani já takhle turbulentní vztah s žádnou ze svých kamarádek nemám, ale rozumím jeho síle. Láska nemusí být přímka, může to být sinusoida s extatickými vrcholy a hlubokými propady. Příběh těch dvou je až zraňující – ale je v něm důvěra, touha a potřeba milovat a být milována. Ty dvě tu jedna pro druhou jsou a s tím jde ruku v ruce jistota, že na světě nejsou samy. I když v některých momentech bydlely stovky mil od sebe a nevolají si každý den, vědí, že na druhém konci světa je někdo, kdo se o vás postará. A tohoto stavu, lásky bez potyček a soupeření, hrdinky dosáhly až nyní, ve zralejším věku – ve čtvrté řadě, která na vás čeká.
Rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 37/2024, čtvrtou řadu Geniální přítelkyně, tentokrát v režii Laury Bispuriové, v Česku sledujme od úterý 10. září na streamingové službě Max.
