Seriál Dcera národa zachycuje příběh dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky, která měla být symbolem češství.

Seriál Dcera národa zachycuje příběh dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky, která měla být symbolem češství. Zdroj: CANAL+

Seriál Dcera národa podceňuje mladé diváky aneb Když obrozenci tančí „freestyle“

TEREZA SPÁČILOVÁ

Sedmý ročník festivalu Serial Killer vyvrcholil premiérou Dcery národa, první české minisérie společnosti CANAL+. Ta si z něj současně odvezla i zvláštní uznání poroty za výjimečnou scénografii. Popravdě, na vyšší cenu si snad ani myslet nemohla: v konkurenci několika suverénních titulů včetně české Studny (Voyo) a vítězné srbské minisérie Operace šavle, působila trochu jako rozpačitá novicka na plese debutantek. 

Aby nevznikla mýlka: sám tvůrčí záměr, tedy to, oč týmu v čele s Matějem Chlupáčkem a rumunsko-maďarskou režisérkou Cristinou Groșan šlo, je nezpochybnitelný a ve své podstatě i sympatický. Příběh Dcery národa se totiž odehrává na pozadí národního obrození, tedy období, jež má většina z nás spojené s nudou na „základce“ a od nějž bychom čekali leccos, jen ne emoce a humor. Tvůrci se usilovně snaží o obojí, a to navíc tak, aby se pokud možno bavila i neboomerská část publika, vlastně hlavně ona. Celé to má ovšem háček, respektive háčky.

Bridgertonovi po česku?

Tak zaprvé (a především) - není se čím bavit, ani co prožívat. Za druhé - představu, že „zetkaři“ vydrží u šestidílné obrozenecké telenovely jen proto, že v ní dámy v krinolínách vykřikují OMG a na dobovém plese bliká stroboskop, je poněkud naivní a dotyčnou generaci značně podceňující. Jedna věc jsou trendy (producentům zjevně neuniklo, jak nadšeně děti digitálního věku hltají seriály typu Bridgertonovi), druhá realizace: dobře napsaný příběh dokáže zaujmout publikum napříč generacemi, a to i bez laciných berliček.

Lucie Vaňková, zkušená scenáristka televizních kriminálek a Chlupáčkova spolupracovnice ze seriálu To se vysvětlí, soudruzi!, bohužel příběh Zdeňky Havlíčkové, jediné dcery Karla Havlíčka Borovského, dobře nenapsala. Spokojila se se šablonou, a to v případě jednotlivostí i celé koncepce. Postavy nefungují nejen samy o sobě, ale ani jako archetypy - muži jsou výhradně směšní (ale ne vtipní), ženy, včetně hlavní hrdinky, nespokojené a progresivní (ale ve výsledku úplně stejně trapné jako muži).

Promarněná šance

Kdykoli obrozenci v čele s Riegerem (Jiří Langmajer) a Palackým (Jan Vlasák) rokují o „projektu Zdeňka“ (sirotek po ikoně české literatury coby symbol obrozeneckého snažení a zdroj politických bodů), má to být a priori taškařice, takže se herci pitvoří a hudba rošťačí, ale po skutečném humoru ani stopa. Stejně tak když se pubertální Zdeňka hihňá s kamarádkami a celou jednu epizodu špekuluje, jak se „to“ dělá, člověk si přijde jako v Beverly Hills 90210, ale rozhodně ne jako v netflixovské Sexuální výchově (již hltá kýžená cílová skupina). A ano, romance mezi nedobrovolnou „dcerou národa“ a polským důstojníkem slibuje výbušný konflikt, jenže nakonec zůstane jen u milostné selanky. Vlastně se nic neděje a nestane, a padne na to šestkrát třicet minut vašeho času.

Přitom sám námět vůbec není k zahození. Osud dívky, kterou se okolí a národ snaží vtěsnat do své vlastní představy, a to za každou cenu a bez ohledu na její potřeby, má v sobě všechny předpoklady zaujmout. Co víc, mohl by zcela přirozeně rezonovat s aktuální poptávkou po silných emancipačních látkách. Musel by se ho však ujmout někdo, kdo půjde po jeho podstatě, a ne po senzaci. Matěj Chlupáček, spolutvůrce dramat jako Zrádci nebo Polednice, to kdysi uměl. Třeba se ještě rozpomene.