Seriál Dcera národa podceňuje mladé diváky aneb Když obrozenci tančí „freestyle“
Sedmý ročník festivalu Serial Killer vyvrcholil premiérou Dcery národa, první české minisérie společnosti CANAL+. Ta si z něj současně odvezla i zvláštní uznání poroty za výjimečnou scénografii. Popravdě, na vyšší cenu si snad ani myslet nemohla: v konkurenci několika suverénních titulů včetně české Studny (Voyo) a vítězné srbské minisérie Operace šavle, působila trochu jako rozpačitá novicka na plese debutantek.
Aby nevznikla mýlka: sám tvůrčí záměr, tedy to, oč týmu v čele s Matějem Chlupáčkem a rumunsko-maďarskou režisérkou Cristinou Groșan šlo, je nezpochybnitelný a ve své podstatě i sympatický. Příběh Dcery národa se totiž odehrává na pozadí národního obrození, tedy období, jež má většina z nás spojené s nudou na „základce“ a od nějž bychom čekali leccos, jen ne emoce a humor. Tvůrci se usilovně snaží o obojí, a to navíc tak, aby se pokud možno bavila i neboomerská část publika, vlastně hlavně ona. Celé to má ovšem háček, respektive háčky.
Bridgertonovi po česku?
Tak zaprvé (a především) - není se čím bavit, ani co prožívat. Za druhé - představu, že „zetkaři“ vydrží u šestidílné obrozenecké telenovely jen proto, že v ní dámy v krinolínách vykřikují OMG a na dobovém plese bliká stroboskop, je poněkud naivní a dotyčnou generaci značně podceňující. Jedna věc jsou trendy (producentům zjevně neuniklo, jak nadšeně děti digitálního věku hltají seriály typu Bridgertonovi), druhá realizace: dobře napsaný příběh dokáže zaujmout publikum napříč generacemi, a to i bez laciných berliček.
Lucie Vaňková, zkušená scenáristka televizních kriminálek a Chlupáčkova spolupracovnice ze seriálu To se vysvětlí, soudruzi!, bohužel příběh Zdeňky Havlíčkové, jediné dcery Karla Havlíčka Borovského, dobře nenapsala. Spokojila se se šablonou, a to v případě jednotlivostí i celé koncepce. Postavy nefungují nejen samy o sobě, ale ani jako archetypy - muži jsou výhradně směšní (ale ne vtipní), ženy, včetně hlavní hrdinky, nespokojené a progresivní (ale ve výsledku úplně stejně trapné jako muži).
Promarněná šance
Kdykoli obrozenci v čele s Riegerem (Jiří Langmajer) a Palackým (Jan Vlasák) rokují o „projektu Zdeňka“ (sirotek po ikoně české literatury coby symbol obrozeneckého snažení a zdroj politických bodů), má to být a priori taškařice, takže se herci pitvoří a hudba rošťačí, ale po skutečném humoru ani stopa. Stejně tak když se pubertální Zdeňka hihňá s kamarádkami a celou jednu epizodu špekuluje, jak se „to“ dělá, člověk si přijde jako v Beverly Hills 90210, ale rozhodně ne jako v netflixovské Sexuální výchově (již hltá kýžená cílová skupina). A ano, romance mezi nedobrovolnou „dcerou národa“ a polským důstojníkem slibuje výbušný konflikt, jenže nakonec zůstane jen u milostné selanky. Vlastně se nic neděje a nestane, a padne na to šestkrát třicet minut vašeho času.
Přitom sám námět vůbec není k zahození. Osud dívky, kterou se okolí a národ snaží vtěsnat do své vlastní představy, a to za každou cenu a bez ohledu na její potřeby, má v sobě všechny předpoklady zaujmout. Co víc, mohl by zcela přirozeně rezonovat s aktuální poptávkou po silných emancipačních látkách. Musel by se ho však ujmout někdo, kdo půjde po jeho podstatě, a ne po senzaci. Matěj Chlupáček, spolutvůrce dramat jako Zrádci nebo Polednice, to kdysi uměl. Třeba se ještě rozpomene.