Smutek neuspěcháte, musí uzrát jako jablka. Film Rok vdovy je krásný navzdory i díky tématu smrti
I po smrti existuje život – tedy po smrti nejbližšího člověka, kdy jako by se jeden musel učit žít znovu. Vynikající film Rok vdovy posouvá autentické a konkrétní deníkové zápisky Zuzany Pokorné, která náhle přišla o muže, do univerzální roviny. Nesmírně citlivý snímek režisérky Veroniky Liškové podle scénáře jejího manžela Eugena spojuje vrcholně empatickou filmařinu se strhujícím výkonem Pavly Beretové v hlavní roli.
Stačí jeden telefonát a dosavadní život skončí. Překladatelka a tlumočnice z polštiny Petra přijme hovor a dozví se, že se ve čtyřiceti stala vdovou. Střih – a už se vybírá rakev. Zamyslí se někdo nad tím, jak se vybírá rakev, než ho taková nutnost opravdu postihne? Petru podobných situací čeká řada. Většinou s sebou nesou zápas s úředním molochem, ať už na poště, mezi dveřmi u notáře či v jiných institucích. Jako by náhlé ovdovění nebylo samo o sobě náročné. A jako by člověka nečekal jiný, důležitější zápas – usebrání se, tvoření svého nového já.
Autoři filmu si deník Pokorné vzali pouze jako výchozí inspiraci, změnili hlavní hrdince jméno, profesi, rodinné zázemí, vytvořili samostatný fikční svět. Byrokratické patálie jsou jen jednou z dějových linek, Petra dále řeší vztah s dospívající dcerou i manipulativní tchyní, stěhuje se na statek, který chtěla s manželem rekonstruovat, seznamuje se s novými sousedy... Vyvstává tak řada dualit – úřední a osobní, město a příroda, já a my a další dvojice, které spolu kontrastují, ale zároveň se doplňují. Podobným způsobem film zachycuje jak vnitřní stavy, které Petra zakouší, tak i proces, kterým prochází.
Rok vdovy je kongeniálním trojjediným spojením scénáře, režie a hereckého výkonu. Eugen Liška píše situace, jež jsou půvabným způsobem doslovné i metaforické zároveň. Petra se v nemocnici dotkne smrti – mrtvého těla i určitého svého pocitu. Učí se znovu chodit – na nohou, když po pádu skončí o berlích, i přeneseně. Slepuje si život ze střepů jako oblíbenou konvici svého muže, již rozbila. Z trefně vystižených střetů s úředním šimlem dokonce tryská absurdní humor: úředník na poště nabídne Petře jakoby na útěchu nebo omluvu los, důležité psaní nelze předat právě proto, že je důležité.
Veronika Lišková, původně dokumentaristka (oceňované snímky Danielův svět a Návštěvníci), pak ve svém hraném debutu spojuje pozorovatelství s inscenační bravurou. Situace jako by se jí pod rukama rozvíjely téměř samovolně, například svatba v průtrži mračen, jindy hlavně v dialozích mezi třemi generacemi hrdinek (Petra, dcera, tchyně) je režijně naprosto přesná. Představitelky hrdinek Pavla Beretová, Julie Šoucová, Zuzana Kronerová zase poskytují luxus nedoslovnosti. Zvlášť v případě Beretové lze Petřina hnutí mysli a duše přímo pít očima, ne chápat, nýbrž (sou)cítit. Není bez zajímavosti, že Beretová, Šoucová, Kronerová a dále i Lucie Žáčková a Klára Melíšková excelují i v dalším z nejlepších českých filmů roku, výrazově úplně jiné Amerikánce.
Za zdánlivou přímočarostí názvu Rok vdovy leží krajina významů. Onen „rok“ je totiž časovým obdobím, které v sobě zahrnuje proces, vývoj i cykličnost. Film traktovaný podle ročních období dává protagonistce dostatek času na nalezení půdy pod nohama a zároveň opsání určitého kruhu, respektive spirály. A znovu: Petra nachází půdu pod nohama metaforicky i doslova. S přesunem na venkov se s nádhernou nutností přimkne k hlíně, stromům, zdem starého domu. Kosí trávu, brodí se spadaným listím, plave v jezeře, načichává kouřem od ohně. Vnímá, jak kolem ní všechno pučí, zraje, umírá a zase pučí, a sama lne k přírodě, tíhne k základům. Cykličnost života připomínají i přechodové rituály – vedle zmíněné svatby třeba maturitní ples. Nad časem, živly a toulavými kočkami nemáme moc, nemůžeme žít proti nim.
A tak se Rok vdovy i díky ukázněné kameře Dušana Husára (ten že snímal záměrně agresivního BANGER.a?) mění v báseň. Petra se dotýká: vlasů své dcery, ponku, kde její muž pracoval, papírů, které popsal... Jako kdyby se po ztrátě zraku chytala známého a snažila se znovu zorientovat. Po sérii setkání, v nichž její hlas narážel na stěnu, ji konečně někdo vyslechne. Od fyzického se film posouvá k metafyzickému, od duševního k duchovnímu, osahává horizont bytí.
„Všechno má svůj čas,“ říká Petře v zásadní scéně soused (výborný Tomáš Bambušek) a my konečně chápeme, čím to, že vůči ní byl celou dobu tak chápavý. Věta jindy banální, protože jsme ji nadužíváním vyprázdnili, ztěžkne poznaným smyslem. O ženě, která hledá ukotvení v krajině i v životě, Veronika Lišková vyprávěla už v dokumentu Návštěvníci a hranou formou nyní přirozeně pokračuje v nastavené linii. Jednoduché věci jsou jednoduché a základní věci jsou základní, ale málokdy si je tak skutečně uvědomujeme – dokud nepřijde krize, o níž se říká, že je zároveň šancí.
