Vlastně se nic neděje. Oceňovaný film Od marca do mája vás ubytuje v rodině, kde se mají všichni rádi
Celovečerní debut scenáristy a režiséra Martina Pavola Repky Od marca do máje vykročil do světa pravou nohou – uvedením v soutěžní sekci Proxima na festivalu v Karlových Varech, odkud si odvezl Zvláštní uznání poroty. Bilanční přehlídku Finále Plzeň dokonce vyhrál a stal se tak pomyslným česko-slovenským filmem roku. Nyní vstoupil do kin. Snímek o soudržné rodině z dědiny se od většiny tuzemské produkce liší především svojí nedějovostí.
Určitě chce velkou odvahu – a zároveň silné vnitřní nutkání – natočit snímek, který se tak vyhraněně vyhýbá zápletkám, konfliktům, příběhu, zkrátka všemu, co běžný narativní film pohání kupředu a čeho se divák většinou přidržuje především. Autorského filmaře Martina Pavola Repku při tvorbě poháněly vlastní zkušenosti i zážitky odpozorované z okolí. Jeho prvotině rozhodně nelze upřít autenticitu, přesně odpozorované okamžiky a emoce až v jakémsi ryzím stavu.
Repka nás zavádí do jihoslovenské vesnice kdesi u Galanty, kde pod jednou střechou žijí stárnoucí manželé a jejich odrostlé děti – už dospělá Míša, dospívající Alžběta a Eliáš ve věku, kdy kluci začínají randit. V jedné z úvodních scén je matka postupně budí a vysílá za jejich každodenním konáním ven do předjarní krajiny. V každém jejím gestu je nesmírná něha, v reakcích „dětí“ zase čteme drobné charakteristiky, jako když Eliáš ucukne před křížkem, který mu matka chce udělat na čelo.
Z dalších podobných všedních, ale výmluvných interakcí rozkrýváme mikrokosmos rodiny, čteme její rutinu a dozvídáme se víc o jejích členech. Nečekané zjištění chod rodiny mírně vychýlí, ale jinak čas plyne od titulního března do května asi dost podobně jako v předchozích letech.
Repka ve vyprávění o rodině nicméně zůstává podivným způsobem na půli cesty. Poznáváme její členy, ale nikdy nezjistíme, čím se rodiče živí, co děti studují, co vlastně kdo celé dny dělá. Autor se také brání zápletkám, konfliktům, střetům, zkrátka příběhové dynamice, ale aby měl vůbec co vyprávět, inscenuje zárodky dílčích dějových linií, které jen načrtne a nechá být. Například Alžbětina anabáze se stoeurovou bankovkou je v takovém kontextu až frustrující.
Repka rodinu ukazuje observačním způsobem, ostatně má za sebou dva krátkometrážní dokumenty o svých skutečných příbuzných. Způsob, jakým hrdiny svého hraného filmu líčí, však hraničí s naivismem. O povahových odlišnostech Alžběty a Míši se dozvídáme třeba z dialogu o tom, jestli je lepší si za zmíněných sto eur koupit šaty, nebo turistické boty. Podobně „čistá“ je kamera, která zálibně ulpívá na dveřích a vratech: ano, tam za nimi je svět, kam se potomci už brzy vydají. Do snímku také – přirozeně a nenápadně – prosakuje jihoslovenský, rovinatý genius loci, a o poznání nuceněji – alespoň prizmatem většinově ateistické země – tamní katolicismus.
Ze zachycených situací sálá soudržnost rodiny, vzájemná láska jejích členů, určitá přirozená skromnost a odevzdanost, ale také vědomí, že se jeden na druhého můžou spolehnout. Ale to všechno, citlivě pozorovatelská forma i jemně naznačovaný obsah – působí jako dokonale připravená půda pro zasazení semínka příběhu. Co je zač přemýšlivá Alžběta, daleko nejzajímavější postava filmu, nositelka tajemství? Jak vnímá chvíli, kdy nabírá celé rodině polévku, s naběračkou jako žezlem, v roli, kterou jednou zaujme ve své vlastní rodině? A jak s tím souvisí jedna z následujících scén, kdy si palčivě uvědomí tíhu odpovědnosti?
Všechno v Od marca do mája je autorskou volbou, absence příběhu není chyba, nýbrž legitimní záměr. A možná je projevem divácké lenosti příběh chtít a nespokojit se s křehkými interakcemi a siločárami vztahů a situací. Ale zároveň se nabízí otázka, jestli Repkův film nevzbuzuje tak pozitivní ohlasy především tím, že se liší.
