Když se Ukrajinci a Poláci navzájem vyvražďují: Skvělý film Volyň ukazuje „slovanskou vzájemnost“
Česká televize o víkendu odvysílala polský film Volyň. Poláci v něm dokazují, že umějí točit historické filmy, a to již od šedesátých let minulého století, kdy začali převádět na stříbrné plátno romány klasiků národní literatury – Henryka Sienkiewicze a Bolesława Pruse. Volyň se ale vymyká drastickými záběry vražd a znásilňování a na Ukrajině je dokonce zakázán.
Už když Jerzy Hoffman v roce 1999 natočil podle Sienkiewiczova románu dvoudílný velkofilm Ohněm a mečem, vyvolal na ukrajinské straně určité námitky. Zachycoval boje ukrajinských kozáků proti Polákům v 17. století. To však nebylo zhola nic proti tomu, co způsobil opus režiséra a scenáristy Wojciecha Smarzowského Volyň, uvedený do polských kin koncem loňského roku.
Pojednává o etnických čistkách na národnostně smíšené Volyni za druhé světové války, v letech 1943 až 1944, jichž se dopouštěli ukrajinští nacionalisté na polských sousedech, a je to nepochybně nejdrastičtější krvák polské. Drastická scéna v autobuse ze slavného filmu chorvatského režiséra Lordana Zafranoviće Okupace v 26 obrazech, ukazující řádení ustašovců, je proti tomu slabý odvar.
Smarzowského dílo přitom začíná idylicky svatbou Polky a Ukrajince v květnu 1939. Ta zabírá poměrně dlouhou dobu a přibližuje místní zvyky a folklór, k nimž patří useknutí copu nevěsty sekerou. Jenže záhy se pod údery seker začnou kutálet polské hlavy... Již na počátku děje zaznívají hlasy Ukrajinců stěžujících si na zavírání pravoslavných chrámů Ljachy, jak Ukrajinci posměšně nazývají Poláky. Je to předzvěst budoucích hrůz.
Je nepopiratelná pravda, že násilné popolšťování, pokatoličťování a zabírání půdy vyvolávaly oprávněné protesty Ukrajinců, tvořících na Volyni 70 procent obyvatelstva proti 16 procentům Poláků a deseti procentům Židů. Tato nevole však nemůže ospravedlňovat nepředstavitelná zvěrstva, jichž se Ukrajinci na polské menšině dopouštěli.
Poláci a Ukrajinci se shodli jen na vodce a nenávisti k Židům
Film velmi dobře zachycuje peripetie, kterými se tato oblast za druhé světové války ubírala. Když ji v září 1939 v rámci čtvrtého dělení Polska na základě tajného dodatku k paktu Molotova a Ribbentropa okupovala Rudá armáda, vítali ji místní Židé, neboť kromě záliby v nemírném pití vodky se Poláci a Ukrajinci shodli pouze v nenávisti k nim, a oni tudíž v „armádě osvobození pracujících“ viděli spasení. Nastává takzvané rozkulačování, které postihuje polské statkáře.
V červnu 1941 sovětské okupanty vystřídali němečtí, jež místní starosta (vskutku odporná figura) vítá stejně patolízalsky jako jejich sovětské předchůdce. Třídní teror praktikovaný NKVD nahradí vyvražďování Židů. Němci je však coby nositelé vyšší kultury zabíjejí „civilizovaně“: „pouze“ je věšejí a střílejí z kulometů. Pravá apokalypsa přichází v poslední půlhodině (film trvá zhruba dvě a půl hodiny), kdy stoupenci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Stepana Bandery pod vlivem řeckokatolických kněží žehnajících jejich sekerám, kosám, vidlím a nožům rozpoutají peklo na zemi.
Film není prvoplánově ukrajinský
A právě tady zaznívají nejzásadnější výtky. Ukrajinští historici totiž právem poukazují na fakt, že na Volyni řeckokatolická církev nepůsobila, byla tam církev pravoslavná. To je sice pravda, ale Smarzowski, po Volyni přezdívaný „polský Quentin Tarantino“, se vcelku oprávněně hájí tím, že natočil hraný film o tragické epizodě v polsko-ukrajinských vztazích, a nikoli historický dokument.
Snímek přitom není prvoplánově protiukrajinský. Vždyť hlavní hrdinka Zosia, ztělesněná Michalinou Łabaczovou, nominovanou za výkon v tomto snímku na Polskou filmovou cenu Orel jako nejlepší herečka a objev roku, je mladá Polka milující Ukrajince. Pro atmosféru, jaká na Volyni vládla po běsnění ukrajinských nacionalistů, je příznačné, že Zosia, prchající před vraždícími ukrajinskými monstry se svým dítětem, se raději vmísí mezi německé vojáky a tak sobě i potomkovi zachrání holý život.
Kladné postavy Ukrajinců
Zatím jsou známa jména 33 454 Poláků zmasakrovaných na Volyni. Obětí odvetných akcí Poláků se na Volyni a v Haliči stalo 15 000 až 20 000 Ukrajinců. Ačkoli velení odbojové Zemské armády (AK) protiukrajinské akce zakázalo, některé oddíly, zejména ty, jež tvořili příbuzní obětí ukrajinského teroru, neuposlechly. To bohužel ve Volyni zobrazeno není a tvůrci se omezili jenom na vyčíslení počtů zmasakrovaných Poláků a Chochlů, jak Poláci hanlivě nazývají Ukrajince. Tak vypadala v Kresech, jak Poláci označují východní území, „slovanská vzájemnost“!
Ukrajinci namítají, že ve filmu neexistuje kladná postava jejich národnosti. Není to stoprocentně pravda. Ojedinělé záblesky lidství se v něm objeví, například když čerstvý adept na členství v OUN odmítne useknout sekyrou hlavu zajatému Polákovi nebo když Ukrajinec raději zabije vlastního bratra, než aby zavraždil hlavní hrdinku.
Drsné scény nejsou pro všechny
Zazněly dokonce obavy, že tak drastický snímek by mohl vyvolat pogromistické nálady proti statisícům Ukrajinců žijících a pracujících v Polsku. To se naštěstí nestalo. Protestujícím Ukrajincům je však záhodno připomenout, že když v rámci dekomunizace sice strhávají Leninovy sochy a přejmenovávají místopisné názvy nesoucí stopy sovětské éry, ale zároveň je pojmenovávají po Banderovi, jejž pokládají za národního hrdinu, nemohou se reakci Poláků divit.
Volyň zákonitě vzbuzuje emoce na obou stranách. Milovníkům odhalování bílých míst v historii ji lze vřele doporučit, ale slabší nátury a osoby nervově labilní musíme před jejím zhlédnutím co nejdůrazněji varovat. Scény znásilňování, mučení a vraždění Poláků jsou natolik naturalistické, že by jim to mohlo způsobit trvalou újmu.
